RECENZE: Bestiální holčička vraždí po 13 letech. Horor Sirotek je zábavným, ale zbytečným prequelem
Hollywood má ve zvyku ždímat úspěšné značky, jak jen to jde, i když třeba už příběhově nemají co nabídnout. To je ostatně i případ hororu Sirotek: První oběť, který je prequelem k povedenému snímku Orphan z roku 2009. Studio do hlavní role opět vrátilo démonickou Isabelle Fuhrman, jinak tvůrčí tým doznal řady změn, včetně těch na režisérském i scenaristickém postu. A nutno říct, že se zbytečným pokračováním si všichni zúčastnění poradili překvapivě dobře.
Děj snímku Sirotek: První oběť vrací diváky do doby před událostmi snímku Orphan (Sirotek) z roku 2009. Jelikož největší zvrat už byl vyzrazen v původním díle, tvůrci v pokračování, respektive prequelu, tak od začátku hrají s kartami vyloženými na stůl. Hlavní postava je třicetiletá žena, která má kvůli genetické poruše tělo malé holčičky. Aby toho nebylo málo, je psychopatkou, která se nebojí manipulovat lidmi a vraždit dle potřeby.
Hlavní "hrdinka" prequelu s tváří Isabelle Fuhrman (na které je mimochodem ve tváři už hodně patrné, že dávno není malou holčičkou) uprchne z estonského zařízení pro duševně choré a následně se nahlásí na policii jako Esther, tedy dívka, která před lety zmizela v Americe. Esther tak přijme nadšená rodina v domnění, že jejich unesená dcera je zpátky. Brzy poté ale začnou mít rodiče podezření, že ne všechno je tak, jak se zdá.
Tvůrci překvapili
Zápletka je na první pohled na chlup stejná jako v původním filmu. Jenže zdání může klamat a stejně tak, jak jsem očekával, že tvůrci pojedou v zajetých kolejích a budou se bát vykročit jiným směrem, mě nakonec vyvedli z omylu. A nutno říct, že příjemně. Jeden zásadní zvrat, byť lehce předvídatelný, dá totiž prequelu úplně jiný rozměr a divák se najednou těší na to, co přijde. Zejména proto, že Esther se najednou ocitne v nové, pro ni nepřirozené roli.
Je tak vlastně příjemné vidět, že si tvůrci a zejména scenarista David Coggeshall dali záležet a snažili se film pojmout jinak než tupou kopii. Bohužel ale jak Coggeshall, tak režisér William Brent Bell jsou těžcí rutinéři a byť měli k ruce vlastně nakonec celkem nosné téma, zazdili ho vlastními limity, nebo dost možná nedostatkem odvahy.
S ohledem na to, jakým směrem se vydali, se nabízely dvě cesty, kterými se mohli vydat. Jedna vedla přes černý humor, který například fungoval ve filmech Krvavá nevěsta (2019) nebo Lov (2020), druhá pak zase vedla přes větší zvrácenost, ke které vlastně příběh i sám vybízel. Bohužel, tvůrci se vydali poklidným středem, který zaváněl nejmenším rizikem, což je vlastně škoda. S tím, jak celou partii rozehráli, mohli vyslat do kin opravdu povedený film, místo toho se ale spokojili "jen" se zábavnou jednohubkou.
Odfláknuté finále
Na své si pak nepřijdou ani fanoušci násilí. Vše se sfoukne během drsného úvodu a následně v samotném finále filmu. V něm už Coggeshall absolutně rezignoval na nějakou logiku, což se však dělo ve snesitelné míře po celou stopáž snímku, stejně tak na ambice a spěchalo se co nejrychleji k závěrečným titulkům. Pochvalu za vyvrcholení nedostane ani režisér, který se uchýlil k viditelně laciným umělým efektům a moment, kdy Esther prochází hořícím domem, jako by byla na módním mole, je vyloženě na pěst.
Nakonec ale nejde hovořit o žádném zklamání. Na to, že jsem od filmu nečekal vůbec nic, jsem dostal v rámci možností přeci jen milé překvapení. Jistě, nejde o nic převratného, ale je sympatické vidět, že se tvůrci v rámci pokračování, které navíc dorazilo do kin po třinácti letech, snaží o nějakou invenci, která je sama o sobě zábavnou. Nic to však nemění na tom, že jde o naprosto zbytečný prequel, který kdyby nevyšel, nikomu by to nevadilo.
Tuňák mi zničil hru, tvrdí Martin ze Zrádců. Odsoudil Honzův hysterák a odhalil, jak moderátora snášeli ostatní
Související články
RECENZE: Smrtelné zlo: Probuzení je povedeným vzkříšením prachem zapadané značky
RECENZE: Noví Tři mušketýři oživují skomírající klasiku. Romantickému dobrodružství je konec
RECENZE: Krakonošovo tajemství je příjemným překvapením. Mezi nejlepší pohádky se ale opět nezařadí
RECENZE: Avatar 2 je pomalejší a nesourodější. Výlet na Pandoru je však dechberoucí
