Půvabná moderátorka Barbara Vávrová pro eXtra.cz: Za modeling jsem se dříve styděla

Dříve jste se svěřila, že jste se za práci modelky dříve styděla. Když se ohlédnete zpět, myslíte, že to bylo zbytečné? Odnesla jste si z této práce nějakou zkušenost, kterou byste případně jinak nikdy nepoznala?

To je pravda. Dle mého názoru se na modeling nekoukalo s takovým obdivem, jako je tomu dnes. Dřív měl každý modelky za anorektičky a hloupé holky, což samozřejmě byly předsudky. Jenže já chtěla, aby na mě lidi koukali jako na tu chytrou, ne na tu hezkou, a tak jsem tehdy před spolužáky svou "japonskou" brigádu zapřela a řekla jsem, že jsem o prázdninách nedělala nic. Zbytečné to rozhodně bylo, obzvlášť když vidím dnes, jak se označuje za modelku každá holka, která má fotku na Instagramu.

Odnesla jsem si mnoho zkušeností - poznání jiných kultur nebo zodpovědnosti a samostatnosti. Já cestovala v době, kdy jsme na castingy v cizině chodily s papírovou mapou, neměly jsme mapy v telefonu, které vám řeknou, čím máte jet a jak dlouho to potrvá. Samozřejmě jsme si modelingem vydělaly na ten věk dost slušné peníze, takže si můžete koupit věci sama, ale naučí vás to i finanční zodpovědnosti.

Jste velmi půvabná žena, myslíte si, že je to po pracovní stránce spíše výhodou? Mají to krásné ženy v životě jednodušší?

Myslím, že to mají hezké ženy obecně jednodušší, ale nemyslela jsem si to vždy. Když jsem byla ve třeťáku na gymplu a současně cestovala s modelingem, byla tam jedna učitelka, která mi to dávala, jak se říká, sežrat. Byla jsem z toho dost špatná. Moje mamka mi tehdy říkala, nikdy na to nezapomenu: "Neboj se, teď je ti možná ten vzhled na obtíž, ale ono se to jednou obrátí, uvidíš." A měla pravdu.

V pracovním životě asi akorát záleží, jestli narazíte na žárlivou šéfovou či kolegyni, nebo muže. Dnes je ale kult krásy stavěn do popředí, takže spíš dostanete příležitost, když jste hezká a pak už je jen na vás, zda ukážete, že na to opravdu máte, a pokud vás někdo hodnotil podle vzhledu, musí uznat, že se mýlil. Možná jediné, co mi vadí, je, že se na ty méně hezké automaticky kouká jako na hodné a chytré a ono to tak nebývá.

Co vás vedlo k vytvoření pořadu Prima Mazlíček? Jak jste se k němu dostala?

K vytvoření Prima Mazlíčka mě vedla upřímná láska ke zvířatům a myslím, že i díky tomu to vyšlo. Dostala jsem se k tomu vlastně dost náhodně, protože jsem na Primu původně nastoupila jen na stáž při studiu diplomacie. Přišla jsem v době úplného začátku online zpravodajství, kde jsme psali tehdy v 5 lidech. A díky tomu, že jsem u toho byla úplně od počátku, dostala jsem šanci vymyslet nový projekt. Mně jednoznačně napadla zvířata, protože jsem si řekla, že na Primě nic takového není a chytlo se to - vytvořili jsme Prima Mazlíčka jako onlinový projekt. Minulý rok jsme pak s kolegyní dostaly 20minutový prostor v televizi. Vypadá to jednoduše, ale k pořadu vedla má tříletá cesta na Primě a nebylo to vždy jednoduché, šlo to postupně tak, jak to má být.

Vzpomenete si na nějaký osud zvířete, který vás chytil opravdu za srdce?

Samozřejmě se setkáváme s kauzami množíren nebo týraných zvířat, protože spolupracujeme a známe se s lidmi, kteří to řeší přímo a mají je v péči. A to bych řekla, že se mě dotýká asi nejvíc, osudy těch, co pomáhají, spojené se zvířaty. Dnes díky sociálním sítím umí každý psát komentáře anebo i nám do zpráv často chodí prosby typu: "Pomozte pejskovi." Ale málokdo se zvedne v noci z postele a jede převzít zvíře do péče. Máme dvě zachráněné kočky a mamka má dva zachráněné psy, díky tomu se osobně známe s lidmi, kteří tuhle práci dělají, a víme, jak náročná to je.

Možná i proto mi utkvěl v paměti příběh Conana a Emilie Miluše Baco. Emilie se o něm dozvěděla přes inzerát, když byl rok a půl starý. Při předání ale zjistila, že to je naprosto zlomený, agresivní, nezvládnutý pes, kterého bývalá majitelka měla zavřeného dva měsíce ve sklepě, protože se ho bála celá rodina. Emilie se mu ale rozhodla pomoci. Několik psích trenérů jí řeklo, ať se ho zbaví. Ona to neudělala a začala pozitivní převýchovu, ta několikrát skončila jejich soubojem. Ale díky vůli a lásce ke zvířatům to zvládla a z Conana udělala znovu vyrovnaného psa, který s ní dnes pomáhá převychovat jemu podobné. O jejich cestě napsala knihu Bude dobrej, kde popisuje každý okamžik soužití a výtěžek jde opět na pomoc psům. A takové příběhy mě chytají za srdce, to, kde se skloubí síla a vůle člověka pomoci zvířeti v nouzi.

Jaký máte názor na nošení pravé kůže, kožešiny?

To je dost ošemetná otázka. Já se pravé kožešině snažím vyhýbat, ale na rovinu vám řeknu, že jsem dostala od taťky jako dárek kožich z lišky, který je krásný a rozhodně ho nebudu polévat barvou. Beru to jako něco, co mám na celý život. Samozřejmě jsem jako většina z nás viděla videa z kožešinových farem a kvituji, že jsou u nás zakázané a světové firmy dávají od kožešin ruce pryč. Jenže móda sama o sobě je jedním z největších znečišťovatelů životního prostředí. Vezměte si to množství oblečení, které si dnes nakoupíme, aniž bychom vylezli z postele, a ačkoli dělám modeling, tak třeba to, co se dnes předvádí na fashion weeku za šílenosti, je pro mě naprosto nepochopitelné plýtvání materiálem i penězi. Pravý kožich měla žena dřív jeden a ještě se dědil, umělých kožichů si dnes každá koupí 2-3 za sezonu a ty se vyrábí z plastů a ropy. Takže já se řídím tím, že sice mám koženou bundu, ale mám ji pět let, snažím se kupovat kvalitní věci a mít jich méně. Myslím, že dnešní problém je v kvantitě všeho.

Vystudovala jste diplomacii, co vás ke studiu tohoto oboru vedlo? Co vás na něm baví?

Na diplomacii mě bavilo, že to bylo hodně předmětů dohromady, pro mě je "diplomat" synonymem ke všeobecně vzdělanému člověku a to je můj sen. Díky studiu jsem se dostala i na Primu, protože nám studijní oddělení rozeslalo nabídku na tamní stáž. Takže to byl osud.

+ Dalších 8 fotografií

Bolestná zpověď Moniky Binias: S o 24 let mladším Petrem přišli o dítě. Bojovala i s tchyní