Příběh anorektičky, která prošla peklem: Na psychiatrii jsem neměla ani kartáček, říká Eliška

Anorexie je velmi nebezpečná a člověk by ji rozhodně neměl podceňovat. Protože ne každý se dokáže jen tak obrátit na rodinu či odborníka, stále je možné komunikovat s lidmi, kteří si prošli tím samým, ne-li horším. Eliška je právě ta, která sice nevlastní diplomy a certifikáty, zato ale má cenné zkušenosti, selský rozum a ví, jak se do člověka s podobnými problémy vcítit a poté mu může poradit. Nezapomeňte, že mluvit o svých trablech vás stojí jen čas, může vám to ale výrazně pomoci. Pokud byste Elišku chtěli kontaktovat, napsat jí můžete na Instagramu

Jak jsi došla k tomu, že trpíš anorexií?

Já jsem k tomu vlastně skoro ani nedošla. Připustila jsem si to asi dva týdny nebo týden před propuštěním z Motola. Což byla moje konečná psychiatrie. Do té doby jsem si vůbec nepřipustila, že jsem nějak nemocná, a myslela jsem si, že jsem zavřená neoprávněně. Dokonce jsem napsala i poměrně dost výhrůžný dopis mojí doktorce na psychiatrii v Lounech, ať mě pustí domů, že nejsem nemocná a že jsem moc tlustá na to, abych měla anorexii. Tak jsem si tam vlastně akorát pobyla ještě dýl.

Všimla sis toho ty, nebo tvé okolí?

Já jsem, samozřejmě, na sobě viděla nějaké změny. Ze začátku jsem na sebe byla pyšná, že hubnu. Pak už jsem viděla jen změny v jídelních návycích. Spíše jsem viděla, že tloustnu více a více. Takže si toho všimlo okolí. Všímalo si toho sice více lidí v mém okolí, ale nejdůležitější zlom byla moje matka, kdy našla zbytky mého vyzvraceného jídla ve vaně v odpadu. Žily jsme doma já, sestra a mamka a všechny jsme měly dlouhé vlasy, takže se to zachytilo na nich.

Co všechno to doprovázelo a kam až to zašlo? Mluvila jsi o pobytu v nemocnici...

Doprovázelo mě plno doktorů, a to i psychiatrička, která mi nasadila antidepresiva. Mamka se snažila najít pomoc úplně všude, takže jsme jely i do Liberce na soukromou kliniku. Také mě doprovázelo zvracení, hladovění a silné užívání laxativ. Byla jsem každý den bez síly a omdlívala jsem. Zašlo to až tam, že mě mamka přesně na apríl odvezla do nemocnice, kde mi udělali testy na covid a poté mě poslali na psychiatrii do Loun.

Kdo ti nejvíce pomohl? A kdo naopak tvůj problém zlehčoval nebo dokonce odmítal přijmout?

Nejvíce mi určitě pomohla moje rodina, které jsem do teď nesmírně vděčná. V té době jsem to ale tak neviděla a byla jsem na ně neskutečně naštvaná. Pak také můj nejlepší kamarád Martin, který ke mně byl vždy upřímný a také upřímně jsme mohli o všem mluvit. I když mě někdy vůbec nechápal a nevěděl, co se se mnou děje, snažil se mě pochopit a pomoct mi. Byl tu prostě pro mě vždy, když ostatní odešli (ztratila jsem plno kamarádů). Situaci mi asi nezlehčovali právě ti přátelé, kteří odešli, když jsem je nejvíce potřebovala. Pak asi můj bývalý přítel, se kterým jsem byla rok a půl, který mě také opustil v půlce ledna. Pak už se vše jen zhoršovalo. Možná bych ani neřekla, že to odmítal přijmout, ale nikdy to nepochopil můj otec, který to asi nechápe ani doteď. Nevím. Chápu, že jsme každý vyrůstal v jiné době, tak mu to ani nezazlívám, spíš se s ním o tom nechci bavit.

Anorexie

Viditelné kosti a odpor k jídlu: Anorexií prošla řada celebrit. Nemoc není radno podceňovat

Jde vůbec něčemu takovému předejít? Například hlídat své tělo, nechat si vysvětlit danou problematiku?

Určitě nehlídejte své tělo! Čím více své tělo zkoumáte, tím horší to pak bývá. Alespoň u mě to tak bylo. Asi bych i doporučila rodičům schovat váhu. Nechat třeba dítě vážit u doktorky zády k váze, aby nevidělo svoji hmotnost. Doktorka by věděla, jestli se dítě drží v normě, a dítě by nemělo trauma z jeho váhy. Mně už nevážili asi od srpna, sice mi je to někdy nepříjemné, že nevím svoji váhu, ale asi je tím můj stav lepší. Hrozně důležitá je komunikace, rodič by měl dítěti vytvořit komfortní prostředí, kde dítě může o čemkoliv s rodičem mluvit a nebude se muset bát. I když se třeba dítě svěří s něčím vážnějším, jako je zvracení, je důležité, aby rodič nezačal na dítě např. křičet. Tímto přístupem za chvílí dítě ztratí důvěru a přestane s vámi mluvit. Ano, o poruchách příjmu potravy (PPP) je nejdůležitější mluvit. Bylo by úžasné, kdyby na školách probíhaly různé preventivní programy o PPP. Hlavně aby se ukázala opravdová tvář PPP, protože pak dochází k nedorozumění, to se stalo i v mém případě a několik lidí se mi vlastně i vysmálo, že mám anorexii. Mysleli si, že jsem “moc tlustá“ na to mít anorexii. Kdyby byla na školách větší osvěta o poruchách příjmu potravy, nemusela bych třeba ani skončit na psychiatrii.

Cos prožívala hlavně v době, kdy ti bylo nejhůř?

Měla jsem dost sebedestruktivní myšlenky, vlastně anorexie je jedna velká sebedestrukce. Všechny myšlenky během dne se týkaly jídla a mého těla, bylo to opravdu otravné a bolestivé. Teď už jich je méně. Především jsem si myslela, že jsem neskutečně tlustá, jíst si nezasloužím a musím zhubnout a hladovět. Po jakémkoliv jídle přicházely obrovské výčitky svědomí, vymýšlela jsem způsoby, jak ty kalorie spálit, a často i záchvaty breku a zoufalosti. Také se ve mně dost praly dvě strany, jestli se najíst nebo ne. To se v mé hlavě děje někdy i doteď. Když mi mamka se sestrou zabavily projímadla nebo mě neustále hlídaly, brala jsem vše jako zradu a dá se říct, že jsem lehce cítila i nenávist. Ta nemoc vám naprosto vleze do hlavy a dělá z vás nepředvídatelná monstra.

Při jaké vzpomínce se ti ježí chlupy na těle?

Při mé nejhorší vzpomínce na psychiatrii. Když jsem přestala v Lounech na psychiatrii jíst, zavřeli mě na PIDu (pokoj intenzivního dohledu) na několik dní. Byla jsem tam zavřená na asi 10 dní nebo týden, moc nevím, neměla jsem pojem o čase, jelikož jsem samozřejmě neměla telefon a hodiny v pokoji nebyly. Měla jsem tam jen postel, stůl a židli. Celý den jsem tam byla sama. Když jsem chtěla na záchod, musela jsem klepat na dveře, odemkli mi a s doprovodem jsem šla na záchod, který po mně po každém použití kontrolovali. Poté mě zase odvedli a zamknuli. V pokoji byly kamery a také obrovské okno do sesterny, kdy mě sestry mohly pozorovat. Takže žádné soukromí. To ani ve sprše, protože jsem na ni měla jen jednu minutu. Neměla jsem u sebe ani žádné osobní věci (jen křížovky, mandaly a fixy), takže třeba zubní kartáček nebo spodní prádlo. Kvůli tomu jsem také musela klepat na dveře. Teprve až po asi pěti dnech, co jsem byla naprosto bez jídla, mě dali na kapačky. Když jsem se zvedla na záchod, omdlela jsem vyčerpáním a nedostatkem živin.

Jak jsi na tom teď, když se zpětně ohlédneš?

Jsem na tom určitě lépe fyzicky, už nejsem podvyživená a skoro všechny mé zdravotní problémy odešly. Nezvracím ani neužívám laxativa. Dříve jsem měla přesně nastavený i čas, kdy jsem jedla. Teď jím, když mám hlad. Psychicky na tom nejsem ale ještě úplně nejlépe. Doteď musím navštěvovat psycholožku i psychiatričku a brát prášky. Ale bojuji kvůli své budoucnosti s kontrabasem, dostala jsem se na konzervatoř do Prahy (Konzervatoř Jaroslava Ježka) a konečně mohu nastoupit, minulý rok jsem se konzervatoře (v Teplicích) musela vzdát. Teď mi také neskutečně pomáhá můj přítel, který mi každý den připomíná, jak jsem krásná a jak mě má rád. Je důležité si najít v životě někoho takového. Jsem mu moc vděčná, i celé mé rodině a kamarádům.

Eliška už dokázala pomoci několika dalším lidem, kteří se ocitli v podobné situaci jako ona sama. "Pomohla jsem už pár lidem a přála bych si pomoci mnohem více. Jsem ochotná pomoci komukoliv s čímkoliv. Opravdu se nesnažím být slavná, jen nechci, aby si kdokoliv prošel tím, čím jsem si prošla já," vzkazuje Eliška, která pochopitelně dobře ví, jak moc dokáže nemoc člověku ublížit.

+ Další fotografie

Bolestná zpověď Moniky Binias: S o 24 let mladším Petrem přišli o dítě. Bojovala i s tchyní