Posh svět podle Kateřiny Kristelové: Jak jsem zhubla? Moje cesta od hrocha ke gazele!

Ok. Máte to mít. Začneme pěkně postupně. Nabídnu vám svoji cestu, a pokud někoho z vás namotivuju a inspiruju, je to jenom dobře. Nehraju si na výživového poradce ani fitness trenéra. Jsem normální holka, která pochopila, že kecy o tom, že od příštího týdne začnu, jsou na nic, a začala makat.

Není totiž nic složitějšího a zároveň snazšího než si naordinovat zdravý životní styl jako životní filozofii. Jo, zní to hodně reklamně, ale je to tak.

Dneska vám shrnu, jaké váhové propady jsem kdy měla a jaká byla cesta k pevné postavě právě po narození Claudie.

Asi bych mohla začít tím, kolik měřím. Jsem poměrně malinká, mám 167 cm. Holky, které žijí celý život v podobné výšce, dobře vědí, že je každé kilo navíc nekompromisně vidět. Mojí "ideální" váhou, ve které se cítím dobře, nevypadám jak vyschlá anorektička, ale ani jako Věstonická venuše, je 54 kilo. Momentálně, aleluja, jsem právě na této hmotnosti už tři měsíce a mám v plánu to tak nechat. Udržet váhu považuju mimochodem za nejtěžší část toho všeho.

Když už se tak svěřuju a načínám první díl o tom, jak jsem zhubla, musím být upřímná ve všech ohledech, i v tom následujícím :-)

Zkrátka nutno podotknout k maximální objektivitě i to, že jsem nikdy v životě nebyla vysloveně tlustá. Nemám to dané geneticky a nikdy jsem se neurvala ze řetězu natolik, že bych řešila velkou nadváhu. S čím jsem vždycky trochu vedla fight, byl fakt, že mám tendence být krev a mlíko. V těhotenství a šestinedělí teda spíš mlíko. Potom už krev a špíčky. A to prostě dobře nevypadá. Speciálně když děláte práci, která souvisí s legračním glamour světem a pozlátkem. Tlusté moderátorky vyjma Haliny prostě práci nemají a tečka.

Nejvíc jsem logicky přibrala v těhotenství. Myslím, že můj strop byl 75 kilo, což už je prostě na moji výšku dost. V době, kdy jsem čekala Claudii, jsem si dopřávala, co jsem chtěla. Svíčkovou, kulajdu, rozpečené houstičky po ránu... A vrcholem byla skoro denní konzumace krupicové kaše. Kdoví proč jsem si ulítla právě na ní, ale důkazem toho, že jí bylo víc než dost, je fakt, že ji Claudina nenávidí, aniž by ji jednou jedinkrát ochutnala. Na váze to samozřejmě bylo znát.

Po porodu jsem v porodnici nechala nějakých dvanáct kilo a zbylých osm jsem si hrdě nesla domů. Ještě teď když koukám na fotky, jak jsem s malou z Podolí vycházela mezi tlupu novinářů, prostě žasnu, jak si někdo mohl myslet, že jsem porodila. Vypadalo to spíš, že jsem stále v devátém měsíci, jen jsem někomu ukradla mimino. Moje břicho bylo obrovské a sunula jsem se jak velryba.

První boje nastaly doma. V šestinedělí je to mess sám o sobě, natož řešit jak zhubnout. Po císaři máte navíc leccos totálně ztížené a jste rádi, že fungujete v denním zápřahu.

Do procesu shazování špeků, které mě nebavily, mě nastartovala módní policie, která si mě vzala asi čtyři měsíce po porodu do pusy. Ne, nebyla to výjimečně ta ošklivá hubená paní F., která plete do hodnocení šatů své osobní názory na život ksichtů a vypadá sama tak svěže a čerstvě, že si hned řeknete, že ona je tím, kdo by měl být v mnoha ohledech vaším vzorem. Byl to někdo z nějakého barevného týdeníku, kde byla u mé fotografie v kožených kalhotách (vím, úlet, rvát se do nich po šestinedělí, ale kamarádi mě ujišťovali: "Vypadáš fakt skvěle, Káčo!" Sakra byli to vůbec kamarádi?!) napsaná věta: "Kateřina Kristelová stále bojuje s poporodními kily, pravděpodobně bude patřit mezi typy žen, které je neshodí nikdy." Táák. A bylo vymalováno. Polykala jsem slzy a pak nastala etapa vzdoru. No tak pozor!! Na moje hormonální emoční války to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Po tom, co jsem se vybrečela, připravila sunar a přebalila, jsem se rozhodla. Výzva je tady. Mít břicho jak klokaní kapsu a plus osm kilo na doživotí?!? Zapomeňte. Shodím to!

Začala jsem denně chodit na procházky s kočárem a to je i doporučení maminám, které jsou v podobné situaci, a že vás jich píše! Ano. Žádné složitosti v tom nehledejte. Nemáte na posilovnu? Nemůžete jít do fitka? A kdo by vám jako hlídal?! Ok. Choďte. Já jsem chodila šest kilometrů ráno a šest odpoledne. Každý den. Vyčistila jsem si hlavu, malá si pospala nebo spokojeně koukala ven a já jsem shazovala každé dva týdny jedno kilo. Jo. Rychleji mi to nešlo. Večer jsem si potom pouštěla cvičení na DVD, což dělám mimochodem dodnes, a jela si svoji půlhodinku. Po devíti měsících jsem dosáhla trvalejšího výsledku. A to jsem ještě nic nevěděla o zdravém stravování. Tahle kapitola měla teprve přijít. A dáme si ji příště!

Jinak, nechci si tady hrát na chytrou… (ehm, já teda samozřejmě jsem, ale hodně obstojně to maskuju, abych si nekazila image). Ale na závěr se jen svěřím s něčím, co můj boj s nadváhou usnadňuje.

Možná to bude znít jako diskriminace, ale nemám ráda tlusté, vypasené lidi, za jejichž kolosální hmotností nestojí zdravotní problémy v základu (přestože ty budoucí je stejně neminou). Nesnáším ty, za jejichž hmotností stojí, leží a sedí jejich touha po dortech, pečeném kolenu, limonádách a bůčku a je tak veliká, že chodí světem s permanentně mastnou hubou a stěžují si, že je strašně složité shodit. Jasně, že je. To první totiž začíná v hlavě. Rozhodnutí a definitivně upevněný postoj něco se sebou udělat. Jinak si lžete do kapsy a vidím to u svých kamarádek dnes a denně. Pokud držíte v ruce housku s uherákem a říkáte, že je těžké hubnout, je něco špatně.

Příště se těším a loučím se sklapovačkami na vaši počest!

+ Další 2 fotografie

Bolestná zpověď Moniky Binias: S o 24 let mladším Petrem přišli o dítě. Bojovala i s tchyní