Oslavenec Edvard Beneš: Prezident, který hrál fotbal za Slavii a chodil za školu!

Edvard Beneš byl z trojice nejznámějších zakladatelů Československa – T. G. Masaryk, Milan Rastislav Štefánik a Edvard Beneš – nejmladší, nejrozporuplnější a plný protikladů.

Narodil se 28. května 1884 do rodiny rolníka. Byl desátým dítětem, odmalička zastával práce na poli i v obchodě. Malý Edek, jak mu doma říkali, byl spíše samotář, otloukánek a suchar. Matka si ho představovala jako kněze, ale bratři z něj víru často vytloukali.

Fotbalista a rebel

Svůj potlačený hněv si chodil vybít na fotbal „Sparťan, kterému chybí smysl pro požitky,“ tak Beneše popsal Milan Rastislav Štefánik. Kopané propadl v době, kdy studoval gymnázium na Vinohradech. Stal se členem SK Slavia C a hrál s vášní. V té době patřil fotbal mezi studentům zapovězené sporty a Edek svou zálibu musel tajit. To se mu dařilo do doby, než si při jednom ze zápasů přerazil holenní kost. Musel být převezen do nemocnice a tehdy hrozilo, že se může přijít na to, kde k úrazu přišel. Ztratil by potom žákovské výsady. Šest týdnů proto nešel do školy a skrýval se v nemocnici. Tam ho ale stejně nakonec našla policie a on přeci jen o své výsady přišel – musel začít platit školné a kvůli absenci ve výuce skládal doplňovací zkoušky. Na gymnáziu si tak vysloužil pověst velkého rebela, ale jeho odvaha brzy vyprchala.

Intrikán Beneš?

Po vypuknutí 1. světové války byl zakládajícím členem a šéfem Mafie, hlavního orgánu českého domácího odboje. Po roce 1915, v době, kdy musel emigrovat, se jeho politická činnost prolínala s činností M. R. Štefánika. S ním Beneš spolupracoval i na vzniku československých legií. Zpočátku byli přáteli, ale když Edvard začal těžce nést fakt, že je až třetím mužem Československé národní rady, snažil se svého kamaráda Štefánika odstavit na vedlejší kolej – stěžoval si na něj v dopise Masarykovi, kde ho dlouhosáhle pomlouval. Benešovi se zadařilo – zřejmě jeho přičiněním dostal Štefánik ve vládě jen křeslo ministra vojenství, s nímž se dlouho nepočítalo. Jejich spor vyvrcholil v Paříži, kde Štefánik Beneše před svědky obvinil z nečestného a podlého jednání.

V prezidentském křesle

Beneš byl velice schopný a pracovitý, nad dokumenty prý dokázal sedět více než čtrnáct hodin denně. Jeho politická hvězda po skončení první světové války stoupala strmě vzhůru – pomáhal zakládat Společnost národů, společně s rumunským ministrem zahraničí byl hlavním představitelem Malé dohody, která měla udržet pořádek ve střední a jihovýchodní Evropě. V roce 1935 se mu podařilo to, po čem dlouho toužil – usedl do prezidentského křesla.

Odchod z funkce i ze země

Po anšlusu Rakouska v roce 1938 začal Adolf Hitler požadovat připojení českého pohraničí k říši. Francie i Británie souhlasily, československá vláda ale odmítla a vyhlásila mobilizaci. Republiku chtěl bránit i odhodlaný Beneš. Po podepsání Mnichovské dohody ale přišlo zklamání – kapitulace. Sudety tak získal Hitler jako mávnutím kouzelného proutku. Beneš odstoupil z funkce prezidenta a odešel do Anglie a následně do USA, kde přednášel na univerzitě. Prezidentem se následně stal Emil Hácha, jemuž Beneš poslal blahopřejný dopis.

V USA setrval Beneš až do konce války. Poté se vrátil do Londýna, kde se zasadil o vytvoření exilové vlády a postavil se do čela republiky. V zahraničí bojoval za obnovu státu a stál také v pozadí operace Anthropoid

V roce 1943 se vydal do Moskvy, aby tam sjednal dohodu se SSSR o válečné i poválečně pomoci. Ke konci války jmenoval poválečnou vládu a vrátil se zpět do Prahy, kde byl 28. října potvrzen ve funkci prezidenta republiky. Začal intenzivně pracovat na obnově demokracie v zemi, ale rostoucí moc Komunistické strany, která u nás v roce 1946 vyhrála volby nakonec přerostla v uchvácení moci komunisty V únoru roku 1948 pod tlakem komunistů prezident přijal demisi demokratických členů vlády a jmenoval členy nové, kteří byli dosazeni Klementem Gottwaldem. Usnadnil tak komunistům převzetí moci v Československu

Po všech životních eskapádách se začal rapidně zhoršovat jeho zdravotní stav – trpěl Menierovou chorobou, migrénami a několikrát utrpěl cévní mozkovou příhodu. Nakonec se rozhodl rezignovat na svou funkci a odešel do soukromí. Zemřel 3. září 1948 v Sezimově Ústí. Ačkoliv je na něj často nazíráno negativně, je mu přičítán velký podíl na boji se zločiny proti lidskosti.

+ Další 4 fotografie

Tuňák mi zničil hru, tvrdí Martin ze Zrádců. Odsoudil Honzův hysterák a odhalil, jak moderátora snášeli ostatní