Kniha se sestává z různých, velmi vtipných, životních příběhů a zážitků francouzského buldočka Huga, který má opravdu těžký život se svou paničkou. Po přečtení si určitě spousta pejskařů uvědomí, že podobné, někdy až neuvěřitelné příběhy, sám se svým pejskem někdy prožil.

Jak již bylo zmíněno, kniha vznikla ve spolupráci se sdružením Frbul, a jedná se o charitativní projekt, z něhož bude celý výtěžek z prodeje knihy věnovaný na transparentní účet sdružení, které již 10 let pomáhá francouzským buldočkům, mopsíkům, buldokům a křížencům těchto plemen a svou činností zastřešuje Českou a Slovenskou republiku. Osvětou proti množírnám a záchranou pejsků z množíren se snaží přispět ke snížení počtu týraných psů. Ročně projde „rukama“ sdružení kolem stovky pejsků, kterým zajistí veškerou veterinární péči a najdou novou rodinu. Ja kdysi řekla autorka knihy, Natálie Špalková, který je sama aktivní v záchranách psů v OZ FRBUL: „viem, že nezmeníme svet, no zároveň viem, že tým pár psom zmeníme celý život. A v tom tkvie podstata nášho úsilia“.

Kdo by chtěl toto sdružení podpořit a objednat si knihu, můžete tak učinit ZDE

Ukázka z knihy Hugo – denník francúzského buldočka

K susedom chodím rád. Pes ako ja si musí spestriť svoj kultúrny program keď sa o to ONA nepostará. Ak zmerčím nejaké otvorené dvere k susedom, vždy zájdem na návštevu. Som slušne vychovaný pes, takže nahlas pozdravím a sadnem si ku chladničke. U susedov som ponachádzal už rôzne veci. Naši susedia sú väčšinou starší ľudia a radi ma vidia, preto sa mi vždy pošťastí vyžobrať kúsok šunky, syru alebo špekáčik. Minule som tak dorazil k susede na prvom. Suseda nikde, nič na zblajznutie som u nej nenašiel, tak som aspoň trochu prešmejdil byt či tam nenájdem niečo zaujímavé.

Zvieratá u nej žiadne nebývajú preto bolo podozrivé že tam mala hračky. No jasné! Určite to mala nachystané pre mňa! Blížili sa moje 2-hé narodeniny, veď pre koho iného by to asi tak mala. No keďže suseda prítomná nebola, a ja som nemohol čakať, hračku som si zobral sám. Bola úžasná! Z mäkkého gelu, vibrovala a svetielkovala, ONA mi takú skvelú hračku nikdy nekúpila! Vyniesol som si ju na pavlač a vkľude si ju hryzal.

Keď zistila že som domov nedorazil, išla ma hľadať. Bežal som JEJ ukázať svoju novú hračku ale zas spustila hysterický vresk. Radšej som si hračku zobral a behal s ňou po baráku, už som totiž šípil že mi hračku zabaví. Na jej krik vyšli z bytu ďalšie 2 susedky a pozorovali ako ma naháňa po dvore. V tom sa otvorili hlavné dvere a do domu vstúpila susedka u ktorej som si hračku našiel. Keď ma zbadala skoro odpadla.

ONA ju kriesila, ostatné susedy pomáhali. Tomu divadlu som nerozumel, tak som si ďalej hryzal svoju novú superhračku. Len čo susedu odviedli domov, chytila ma a hádajte… Jasné že ma zbila ako hada! Vraj taká hanba, nadávala mi že som retard, že by som mal mať rozum a poslúchať a blablabla. Ďalej som to nepočúval. Bolo po srande. Hračku zabavila a doma dumala čo má urobiť. Nakoniec vzala hračku, nejaké peniaze, mňa a išli sme sa ospravedlniť. Aby ste vedeli, ja som sa neospravedlnil. Nič zlé som totiž nespravil. Keď k susedom nemám chodiť, nech si proste zatvárajú dvere.