Sérii nešťastných událostí spustil jeden z horníků tím, že se nevědomky ramenem opřel o páčku jednoho z důlních zařízení, tzv. pásový dopravník. Stroj sám bez dozoru pracoval v místech, kde se netěžilo a kde jej nemohl nikdo kontrolovat. Pás dopravníku tak jel naprázdno, třením se rychle vznítil a způsobil vznik ničivého požáru.

V momentě, kdy tragédie propukla naplno a dispečink dolu si začal uvědomovat její závažnost, bylo v podzemí 338 horníků. 108 z nich už se nepodařilo zachránit. Jedinou možností, jak zabránit dalšímu rozšiřování požáru, bylo zamezit přístupu kyslíku do dolních šachet. Všechny oběti zemřely na následky udušení oxidem uhelnatým a dalšími zplodinami.

Tragédii nebývalých rozměrů se snažilo zvrátit čtyřicet záchranářských čet čítajících přes 700 mužů. Pomáhala také milice, Civilní obrana a hasiči. Požár se ale nedařil uhasit a před půlnocí bylo rozhodnuto, že bude oblast uzavřena. Aby se zabránilo přístupu kyslíku, zazdily se chodby. Do pekelného místa se záchranáři vrátili o týden později, ale koncentrace metanu byla stále velmi vysoká.

Práce v zavaleném dole byla nesmírně náročná – vyprošťování obětí probíhalo v teplotách pohybujících se kolem pětačtyřiceti stupňů Celsia. Všichni záchranáři byli vybaveni kyslíkovými maskami a své zdraví vystavovali velkému nebezpečí. Mnoho z nich pak po pohledu na znetvořená těla havířů a po náročných úkonech podalo výpověď.

Všichni lidé odpovědní za neštěstí byli odsouzeni. Ví se např., že podezřelý zápach v dole byl reportován dostatečně včas a jen kvůli laxnosti vedení dolu se požár rozšířil do tak obřích rozměrů.