Trendy tagy Speciál: Hubněte s námi válka na Ukrajině Prezidentské volby 2023 Výměna manželek 2023

Nemocnice na kraji města očima pamětnice: Postava sarkastického Štrosmajera má reálný základ, říká anestezioložka

Nemocnice na kraji města: Postava Štrosmajera má reálný základ, říká pamětnice
Zdroj: se souhlasem České televize
+ Dalších 9 fotografií
rozhovor

Legendární československý seriál Nemocnice na kraji města, který se natáčel v mosteckém špitále, se pravidelně vrací na televizní obrazky. Diváci se tak znovu a znovu mohou ponořit do příběhu lásky mezi sestřičkou Inou a doktorem Blažejem či se bavit nad glosami doktora Štrosmajera. Redakce eXtra.cz vyzpovídala MUDr. Martinu Pelichovskou, která v době, kdy se seriál natáčel, v mostecké nemocnici pracovala. Jaké jsou její vzpomínky na Josefa Vinkláře a Janu Štěpánkovou a co si myslí o seriálech s lékařskou tematikou?

Seriál Nemocnice na kraji města se natáčel v mostecké nemocnici, kde jste v té době pracovala jako anestezioložka. Byla jste mezi těmi, kdo pomáhal hercům s přípravou?

Já jsem do nemocnice nastoupila v roce '75 a seriál se natáčel v roce '77, čili jsem patřila mezi mladší generaci anesteziologů (pozn.red. později byla MUDr. Pelichovská zástupkyní primáře ARO). Přišla jsem se štábem do styku více méně jenom okrajově. Daleko víc se jim věnovali starší kolegové, kteří měli o oboru daleko větší přehled v té době než ještě já.

Setkala jste se s režisérem Jaroslavem Dietlem?

Ano. Co se týče pana Dietla samotného, tak toho tam většinou doprovázel zástupce primáře ortopedie doktor Ihor Elyjiw. Co se týče těch ostatních členů štábu nebo herců, tak konkrétně k nám na oddělení přišel pan Höger (pozn. red. - Karel Höger hrál primáře Sovu, nakonec byl kvůli náhlé smrti nahrazen Ladislavem Chudíkem). S panem Högerem máme dokonce fotografii v naší kronice, kterou jsme tehdy vedli na našem oddělení.

Kdo další z herců do nemocnice docházel?

Z dalších to byl stoprocentně pan Vinklář (v seriálu hraje doktora Cvacha) a paní Štěpánková alias doktorka Králová. Zrovna na pana Vinkláře mám konkrétní vzpomínku, protože chodili i k nám na lůžkové oddělení ARO.

Pamatuji si, že jsme tam jednou měli takovou epizodu, kdy jsme byli nuceni jednoho z pacientů resuscitovat a paní Štěpánková s panem Vinklářem stáli a sledovali celou tu akci, která je tedy velmi zaujala. Bylo to samozřejmě něco, s čím se dříve nesetkali. Takže potom jsme se s nimi bavili o tom, proč jsme to dělali, jaký je postup atd.

Herečka Jana Štepánková navázala úzký vztah s jednou vaší kolegyní.

Ano, paní Štěpánková úzce komunikovala s doktorkou Marsovou, protože byly přibližně stejný ročník. Bavily se o běžných věcech, které život přinášel každý den. Kromě jiného jí také vysvětlovala některé z postupů, které během anestezie používáme.

Zašli se někteří herci podívat i na operační sál?

Ano, tam byl právě pan Höger. Ostatní chodili na ortopedické sály, protože je ten seriál především o ortopedii.

Pan Höger měl už během natáčení zdravotní potíže…

Ano. Jednou se mu u nás neudělalo dobře, tak byl vyšetřen naším kolegou kardiologem Macháčkem.

Je zajímavé, že se hercům neudělalo na sále nevolno. Pro nás „nelékaře“ vypadají záběry z operačních sálů děsivě.

To je jen taková představa, že se na sále děje něco, co by normální člověk nesnesl. Ono je to všechno trošku jinak. Při operaci se neodehrává žádné drama, při kterém by všude stříkala krev a byly tam nějaké nehezké záběry. To je velký omyl, protože na sále je všechno sterilní. To znamená, že kromě toho prostředí je i ta operace samotná vedena způsobem pro laika až překvapivě nezajímavým. Ono tam toho není ani moc vidět, až na tu masu těl operatérů kolem rány. To si myslím, že by spíš omdleli na pitevně anatomického ústavu nebo na soudním lékařství. Tam to je opravdu… nehezké.

Myslíte si, že některá z postav byla inspirovaná skutečným lékařem?

Myslím si, že postava Štrosmajera (Miloš Kopecký) byla napsána podle pana doktora Šmrhy. Sice to byl gynekolog, ne ortoped, ale byl to neskutečně vtipný člověk, který uměl skvěle glosovat situaci, jak medicínskou, tak společenskou. Mnohdy ne zcela publikovatelnými výrazy, ale rozhodně to stálo za to.

Jste vy sama nebo vaši kolegové v některé epizodě Nemocnice vidět? Třeba jako komparz?

Ne, byli to čistě jen herci. Vzpomínám si však na film Diagnóza smrti v hlavní roli s Rudolfem Hrušínským, kde je celá mostecká nemocnice vidět. Chodí tam i kolegové, které jsem znala. Všechno, co se tam natočilo, bylo v prostorách, kde jsme denně seděli na hlášení, místnosti, které jsme denně užívali včetně pokojů, chodeb atd.

Pro nás, kteří ještě pamatují tu původní podobu nemocnice a tehdejší kolegy, to má mnohem větší spouštěč vzpomínek než seriál Nemocnice na kraji města.

Když jste pak seriál viděla, odpovídala práce lékařů skutečnosti?

Víte, je to seriál, takže říci, že to odpovídalo skutečnosti, by nebyla tak úplně pravda. Samozřejmě že měli své poradce, mimo jiné pana docenta Hödera, který byl tehdy šéfem kliniky anestezie a resuscitace na Karláku. Ale i sám pan docent měl myslím pak i výhrady k některým scénám.

V tom seriálu je určité odborné téma, ale nicméně si myslím, že diváci na to koukají spíše kvůli té vztahové lince, jako například sestřičky Iny (Andrea Čunderlíková) a doktora Blažeje (Josef Abrhám). A samozřejmě na to lidé koukali kvůli panu Kopeckému, protože ten teda byl v seriálu absolutně excelentní.

Když jsme u seriálů s lékařskou tematikou, co například říkáte na Ordinaci v růžové zahradě nebo Sestřičky?

Abych byla upřímná, tak se na ně nekoukám. Jednou jsem viděla Dr. House, a to jsem si říkala, že bych jím chtěla být – naprosto neomylným lékařem. Diváky, pro které jsou tyto seriály vytvořené, vůbec nezajímá nic o medicíně, ale spíš, kdo koho miluje či nemiluje a zabije nebo nezabije…

Když jsme u tématu lásky. Je běžné, že se občas doktor zaplete se sestřičkou, nebo ani to neplatí?

To ano, ale platí to stejně jako v ostatních profesích. Myslím si, že se tohle spojení lékař - sestra trochu zveličuje. Ta 24hodinová práce zdravotníka je natolik náročná, i ta noční směna, že jsou lékaři a sestry rádi, že mají chvíli klidu.

Těmto domněnkám napomáhají televizní seriály. Jsem si jistá, že 80 % diváků po zhlédnutí Nemocnice na kraji města nabylo dojmu, že lékař a sestra, to je jasná věc, ale ono to tak vážně není.

Vraťme se k seriálu Jaroslava Dietla. Je pravda, že si mosteckou nemocnici vybral kvůli tomu, že patřila mezi nejmodernější nemocnice své doby?

Ano. Nemocnice se dostavěla a otevřela v roce '75 a byla opravdu obrovská. Je potřeba si uvědomit jednu důležitou věc, že mostecká nemocnice měla asi 1500 lůžek, to má pro představu Motol.

Rozsah nabízených služeb se blížil řekněme krajským nemocnicím. Bylo tam obrovské plicní oddělení, infekční, ARO s lůžky, což bylo na tu dobu neuvěřitelné. Dále pak oddělení chirurgie, urologie, ortopedie, cévní chirurgie, traumatologie, dětské oddělení, psychiatrie, patologie, mikrobiologie, transfúzní oddělení, gynekologie, neurologie, rehabilitace, oční a ORL. Všechna oddělení vedli skvělí primáři, špičky ve svém oboru.

Paradoxně tomu pomohl rok 1968, kdy z politických důvodů byli někteří lékaři ze svých původních pracovišť vyobcováni, jako například pan docent Vladimír Zoubek, což je bratr Olbrama Zoubka, který přišel z Hradce. Zoubek se zabýval šilhavostí u dětí (strabologií) a byl to světový odborník.

Jezdili tam tedy lidé z celého Česka?

Ano. Lidé, kteří se tam dostali, měli zajištěnou naprosto špičkovou péči.

Mostecká nemocnice už ale nemá stejně zvučné jméno jako před lety…

Úpadek nastal, když se vedení ujali ti, kteří pramálo dbali rozkvětu nemocnice, ale spíše na rozvoj svého ega. Tím, že vstupovali do politiky a zařizovali si soukromé praxe.

Pak přišla doba, kdy generace, jakou jsem já, začala odcházet buď do soukromých praxí a nechtěla mít s nemocnicí už nic společného, anebo do Prahy… Já jsem nakonec odešla před řadou let do nemocnice Motol. Přála bych si, aby se mostecká nemocnice vrátila zpátky na úroveň, na které tehdy byla.

Veronica Biasiol o Survivoru: Těžké to je pro obě strany, po Báře se mi stýská už teď, přiznala

Související články

Další články

Nejnovější kauzy