Neměl jsem co jíst, teď si můžu koupit všechno! Druhý díl rozhovoru s Ivo Rittigem

PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU S IVO RITTIGEM NAJDETE ZDE.

Na Instagramu máte fotky s Karlosem Vémolou. Jak se stal z obchodního produktu váš kamarád?

"O bojové sporty se zajímám dlouho. V roce 1992 jsme tu dělali první zápasy, pak jsme získali licenci pro Evropu na K1. Končili jsme finálovým zápasem většinou v Tokiu či Sapporu. Pak přišla doba MMA, já na to zpočátku koukal zdálky. Když jsem viděl, že se u nás MMA dělá na špičkové úrovni, třeba Oktagon Novotného s Nerudou, tak jsem tomu přišel na chuť. V té době jsem se také potkal s Karlosem. Dříve jsem se docela negativně díval na vyjadřování a osobní životy některých zápasníků. Karlos je ale jiný, hned mě začal bavit. I přes svůj mediální obraz je velmi chytrý a zábavný. Přátelíme se a myslím si, že MMA v Česku, Polsku a Slovensku dosáhla světové úrovně a ta vlna ještě pojede celou Evropou. Věřím, že když to půjde napříč Evropou, tak jednou například Oktagon může konkurovat UFC. Mám zájem, aby tady vznikla silná organizace a přátelství s Karlosem je bonus navíc."

Kolem přestupu Vémoly do Oktagonu bylo dost rušno. Radil se Karlos s vámi?

"Kolem toho přestupu vzniklo plno fám, celou pravdu moc lidí nezná. Objevily se problémy a řeči, že něco nefunguje. Tak jsme se poradili. Ondru Novotného znám 25 let, když pro mě kdysi speakroval box. Takže Karlos se mě přišel zeptat s tím, že má nějaké problémy v XFN a nějak to neklape. Sedli jsme si, udělali si nějakou tabulku hodnot. Koukli jsme na věk, koukli jsme na to, čeho se dá ještě dosáhnout. Byl jsem jedním z těch, kdo Karlosovi poradili, ať na nic nečeká a vezme příležitost do vlastních rukou. Že když nabídka Oktagonu bude taková, že bude respektovat jeho přání, ať do toho jde. Zápasníci nemají nekonečný věk, ale vidíme, že věk kolem 33 až 36 let ještě nemusí být překážkou. Takže Karlos má před sebou ještě čtyři nebo pět let bojů."

Kromě MMA sledujete i fotbal...

"Nedávno jsem byl třeba na utkání Slavia vs. Sevilla. To byl velký fotbal. Slavia je asi moje srdcovka. Děda mě vzal v pěti letech na první fotbal do Vršovic na dřevěnou Slavii. Pak jsem chodil na Spartu, ale více mě to táhne ke Slavii. Ale český fotbal, no... Navštívil jsem utkání v Anglii, viděl jsem El Clasico, byl jsme na finále Eura ve Wembley, kdy jsme hráli finále s Německem. Podíval jsem se do Brazílie na Maracaná. Sleduju třeba cestu Mourinha, to je můj oblíbený trenér. A mám rád Real Madrid a Manchester United."

Kromě zážitků prý sbíráte také staré věci. Na čem ulítáváte?

"Vyrůstal jsem v chudých poměrech. Část rodiny emigrovala v roce 1948. Můj strýc byl jedním z organizátorů studentských demonstrací. Tehdy chtěli říct Benešovi, ať nic Gottwaldovi a komunistům nepodepisuje. Takže je pak naháněli a strýc musel emigrovat. Zmizel do Kanady a v Torontu se stal významným podnikatelem. Matka pak musela odejít z vysoké školy do sléváren ČKD. Pro mě nějaké autíčko, angličák nebo fotbalový míč byl malý zázrak. Nestěžuju si, ale vždy jsem měl utkvělou představu, že se chci podívat na to, co pro mě bylo do osmnácti let totálně nedostupné. A mít to, co jsem nemohl mít dříve. A pak se to přetavilo ve snahu mít toho víc. Nejsem teď nijak omezený, takže se dá říct, že od roku 1995, kdy se mi něco líbilo a mělo to nějaké reálné finanční hranice, tak jsem si to koupil. A tak začala i moje sbírka angličáků."

Sbírka angličáků?

"Ano. V roce 2010 jsem začal uvažovat, že bych si mohl udělat ucelenou sbírku. Zatímco v mládí jsem měl tři angličáky za deset korun, teď jsem si řekl, že ty angličáky budu mít všechny. Takže sbírám řadu od roku 1951 do roku 1978. Dnes, po 15 letech sbírání, mi do ucelené sbírky zbývá už jen pár kusů. Zase nejsem blázen, abych se na to díval sám, takže bych to rád někde ukázal a plánuji muzeum. Třeba těch první 1200 angličáků od roku 1951 jsme ještě s jedním pánem sbírali dvanáct let. Je to těžké, když to máte koupit nové v neporušený krabičce. Ta krabička má dnes často vyšší cenu než samotný angličák. Nesmí to být falzifikát, má být pravá a v zachovalém stavu. Ideálně aby angličák nebyl ani otevřený. V Anglii sběratelé vymírají a vdovy nabízejí angličáky v aukcích třeba v Londýně. Tak se nám ty kousky snad podaří dosbírat."

Co sbíráte dál?

"Další směr je HI-FI technika. Můj táta si půjčil ve spořitelně, a když mi bylo šestnáct let, koupil mi polský kazeťák Unitra licence Thomson. Ten kazeťák byl můj světobod. Dnes se dá říct, že od některých značek mám ucelené sbírky, takže bych časem mohl také otevřít nějaké menší muzeum. Zajímají mě designové věci, třeba dánský Bang & Olufsen, zajímá mě švýcarská značka Revox. Takže na aukcích kupuji staré kousky těchto značek a také značky Pioneer. Už mám ucelené řady od roku 1950 do roku 1990."

Také se ví, že rád a hodně jíte...

"Miluju koprovku, to je asi moje neoblíbenější jídlo. Na restaurace jsem hodně náročný. Často si oblíbím nějakou restauraci a pak se to zkazí. Nejlepší hovězí dělají podle mě v La Vie Bistro a nezklamu se ani v Kogu, tam mají jedny z nejlepších italských těstovin. Co se týče alkoholu, piju velmi málo. Pivo vůbec, víno občas. Jediná velká neřest je to jídlo, tam prohrávám."

Soudě pod Instagramu, zkoušíte i diety a cvičíte...

"To jsem vždy středobodem srandy pro všechny kamarády. Víte, já měl skutečně do sedmi let hlad. Ostatním dětem se zdálo o hračkách, mně se zdálo o tom, že mám vlastní ledničku, ve které jsou dva rohlíky a paštika. Pak matka začala dělat v restauraci, vy se najednou můžete najíst a z malého hubeného Ríti, který byl podvyživený, je otesánek. Peníze jsme neměli, ale jídlo bylo. Takže jsem byl najednou tlusťoch. Pak jsem závodně vesloval, to sice zhubnete, ale zase třikrát více jíte. A vybudujete si buňky žravosti. Před rokem 1980 jsem veslovat přestal, ty metody se mi zdály podezřelé. Bylo mi divné, proč mám jíst salámy bez nápisu a pít džusy v plechovce bez nápisu. A to jsem nebyl špička, byli jsme se Slavií čtvrtí v republice, ale na reprezentaci to nebylo. Ale zkrátka viděl jsem, že se s těma klukama něco děje. Takže přestanete veslovat, ale jste schopný večer sežrat malé prasátko k večeři. Přijde zase hlad. Takže já zažil velký hlad a najednou jsem se zase mohl pořádně najíst. Dnes se už hlídám. Krabičková strava, třikrát týdně cvičím... Ale přiznávám, že úspěšný nejsem. Gurmánství se přeměnilo v pokusy zhubnout a nebýt tak vyjedený, aby to ohrožovalo zdraví."

Z čeho má Ivo Rittig strach?

"Prožil jsem toho tolik, že těžko už můžu mít nějaké obavy. Jen respekt, když jde o zdraví. Některé věci prostě ovlivnit nemůžete. Takže právě to zdraví, to je asi největší strašák. A také vím, že musím pracovat, jinak bych umřel. Zkusil jsem nepracovat, a bylo to se mnou složité. Jsem noční pták. Vadí mi, že se musí spát. Přitom odpočinek mám rád, golf mám rád. Nerad se válím na pláži, miluju lodě a moře. Ale pořád při tom myslím na práci. Dá se říci, že vlastně relaxuji prací. Vím, že nikdy nebude ten, který v šedesáti řekne: Končím, jdeme si užívat. Nemohl bych být v nějakém trvalém důchodu, chci umřít v práci."

+ Dalších 42 fotografií

Bolestná zpověď Moniky Binias: S o 24 let mladším Petrem přišli o dítě. Bojovala i s tchyní