„Prodej s úplnou samoobsluhou: První v republice – Samostatný výběr zboží – Zde nečekáte,“ s takovým velkolepým titulkem informovala o vůbec první samoobsluze u nás Večerní Praha dne 1. června roku 1955. Obchod stál na Žižkově v Husitské ulici. Tehdejší tisk dokonce poskytl čtenářům návod, jak se v krámu pohybovat a jak co nejefektivněji nakoupit.

Ačkoliv bylo otevření naší první „sámošky“ velkou událostí, vlastně se zas tak moc závratného nestalo. Na malém prostoru stála kasa, pár nákupních košů a několik regálů. Bylo sice zajímavé, že si každý mohl sám dát do košíku, co mu přišlo pod ruku, ale větší výběr potravin se mu naskytl třeba v koloniálu. V samoobsluhách dostal zákazník jen základní potraviny, takže svou nákupní pouť musel rozšířit i o specializované obchody typu řeznictví či drogerie.

Výroba na potřeby obchodu moc nedbala – obaly produktů byly těžké a špatně se s nimi manipulovalo zejména ve skladech, kde často nebylo k hnutí. Pokladny byly většinou umístěny co nejblíže ke dveřím, což bylo zejména v zimních měsících velmi nepříjemné.

Velký rozkvět samoobsluh u nás přišel se stavbou sídlišť. Malé obchody byly jakýmisi středobody těchto panelových zástaveb, ale lidé tam častěji než pro potraviny docházeli na kus řeči s prodavačkou.

Ceny potravin byly za socialismu pevné, šlo je tedy tisknout rovnou na obaly. Zboží se čas od času přeceňovalo, ale jiným způsobem, než je dnes běžný. A přestože se u pokladen mělo platit podle centrálně stanovených ceníků, zákazníci častokrát, zejména u řezníků a zelinářů, vytahovali z peněženek více, než měli. Nedostatečná nabídka zkrátka mnohdy vytvářela korupční prostředí.

Za mizernou nabídkou stálo centrální hospodářství, které bylo dominantně státní. Téměř sto procent produktů vyráběly firmy vlastněné státem, přičemž dnes je tomu přesně naopak.