Minuta ticha za oběti: Smutek se střádá a je třeba se s ním nějak vyrovnat, říká Petr Pospíchal
„Jsme přesvědčeni, že společné sdílení smutku a vzpomínek na oběti umožní naší společnosti lépe a důstojněji vykročit do budoucnosti, která nás po skončení pandemie čeká. Bude v ní mnoho nových výzev, jež se budeme muset naučit zvládat. Ale památka obětí by vyhasnout neměla," stojí v prohlášení na oficiálních stránkách iniciativy Minuta ticha. Připravovaná vzpomínka proběhne v pondělí 22. března v poledne a bude šířena v médiích a na sociálních sítích. Připojí se k ní i veřejně působící osobnosti a vyzvánění zvonů církve. Někdejší disident a politický vězeň, poté velvyslanec, publicista, celoživotní organizátor veřejných akcí a jeden z iniciátorů Petr Pospíchal poskytl Extra.cz rozhovor nejen k pietní akci, ale také ke smyslu iniciativy Minuta ticha.
Měla podle vás veřejnost málo prostoru k tomu se v tomto turbulentním období pozastavit a ohlédnout se za sebe?
Když v lednu byla povánoční deprese z toho, jak stoupaly počty nakažených a zemřelých, tak jsem o tom hodně přemýšlel a říkal jsem si, že technicistní pohled na pandemii je úplně špatně. Opakovat si a říkat v médiích, že nám jde o to, aby se nezahltily nemocnice, je samozřejmě nějaký rozměr té věci, ale podstatnější je, že lidé umírají, že se s nimi nelze řádně rozloučit, že smrt bývá velmi nečekaná, že je to taková loterie a že se smutek někde střádá a bude třeba se s ním nějak vyrovnat. Samozřejmě je statečnost nemocničního personálu veliká. Moje žena nyní pomáhá v nemocnici jako dobrovolnice, vidí to zblízka, každý den mi referuje a je to obdivuhodné, ale jde vlastně ještě o trochu víc. Jde o to, abychom to jako společnost zvládli, abychom po konci pandemie nebyli v úplném rozkladu. Stalo se, že jsme si málo připomínali smutek těch, kteří jsou okolo nás, a že řadu lidí už nebudeme znovu potkávat.
Lidštější rozměr pandemie
Nemá Minuta ticha sloužit i jako připomínka toho, jak vážným problémům nyní čelíme? Řada lidí je přeci jen zlehčuje.
Tak, jak to bývá při společenských katastrofách, že? Ne každý to břemeno neseme stejně těžké. Na někoho to padne a někdo si toho prakticky ani nevšimne, protože se mu to z různých důvodů vyhnulo. Jde o to i těmto lidem říkat: Podívejte se, pandemie ještě není u konce a nevíme, co se stane. Víme, že z každých deseti tisíc nakažených přibližně dvě stě lidí zemře, a nevíme, kteří to budou.
Předpokládám, že Minuta ticha nebude končit jen tímto pietním aktem. Co dalšího plánujete v rámci iniciativy?
Úplně první věc, kterou uděláme, bude, že Minutu ticha zformalizujeme, protože na to jsme zatím neměli čas. A chtěli bychom vytvořit nějaký prostor pro to, aby se mluvilo o lidštějších rozměrech pandemie a o lidštějším rozměru jejích důsledků. Myslím si, že jako společnost nás čeká velká krize. Už to není jen domněnka, nebo nějaká možnost. Když se nenaučíme o těchto věcech přemýšlet s nějakým důvtipem, empatií a trochu nově, tak je budeme velmi těžko zvládat. Mluvit o tom z lidštějšího pohledu je důležité. Jestliže už dnes máme zhruba 23 000 zemřelých, tak tady máme pravděpodobně čtvrt milionu lidí, kterých se to naprosto bezprostředně dotklo. Zemřel jim nějaký jejich blízký, příbuzný. To je příliš mnoho. Bohužel budou přibývat další a zaplnit to místo bude těžké. Zároveň tu budou další velké výzvy. Bude tady více chudých lidí než předtím. Budou lidé, u nichž se projeví posttraumatická stresová porucha, ta úvaha, že se projeví u určité části zdravotnického personálu, je bohužel úplně reálná. To všechno se nebude dát zvládnout úvahami o rozpočtových změnách a přesouváním položek z jedné na druhou.
Připravujete i nějakou další, vyloženě pietní akci?
Uvažovali jsme ještě i s dalšími lidmi o tom, že by bylo třeba vytvořit nějaké místo, které by ve veřejném prostoru symbolizovalo smutek a možnost přijít smutek projevit. Něco jako památník obětem pandemie. To je myšlenka, která se nebude realizovat úplně snadno a k níž bude třeba velké společenské podpory a velké společenské shody. Na tom chceme začít brzy pracovat.
