Michal Dvořák pro eXtra.cz: Zůstat svůj a nezklamat fanoušky je těžké, někdy s tím chcete seknout

Michal Dvořák oživil kulturu svým projektem iMucha

Michal Dvořák je muž mnoha profesí, tvrdý pracant a špička svého oboru. Zakládající člen skupiny Lucie, textař, skladatel, producent, autor projektu Vivaldianno, ředitel Mezinárodního festivalu filmové hudby a autor projektu iMucha. To je jen část výčtu Michalových úspěchů. Právě v rámci Michalova projektu iMucha proběhla 2. června charitativní dražba obrazu Pasty Onera na motivy Alfonse Muchy v Obecním domě Praha.

Po dlouhé době tak opět ožila kultura. Novým přírůstkem výstavy se stal portrét legendárního herce Pierce Brosnana. Cílem charitativní akce bylo kromě pomoci potřebným také podpora umělecké tvorby a kulturního života po více než roce útlumu v souvislosti se šířením nemoci covid-19. Redakce eXtra.cz této příležitosti využila také k tomu, aby svým čtenářům přinesla exkluzivní rozhovor s Michalem Dvořákem, ve kterém hovoří o svých vzorech i o tom, jak je tvrdá práce náročná na psychiku.

Michal o psychické náročnosti své práce

Vaše jméno je pojem. Jak vnímáte tlak, kdy čelíte tomu, že nesmíte zklamat fanoušky, když se chystáte vydat novou muziku nebo jen tak vyjít na pódium?

Já si samozřejmě veškeré podpory fanoušků neskutečně vážím, protože bez nich bych nemohl dělat to, co dělám tak rád. Myslím si, že právě v těchto situacích je úplně nejdůležitější, aby byl člověk absolutně vlastní, autentický, uvolněný a hlavně sám sebou. Jakmile se snažíte někomu zavděčit anebo se pokusíte nasadit si nějakou cizí image, je to cesta do pekla. Lidé to poznají a pak už vám nevěří. Ať už jde o muziku, anebo o výtvarné umění, člověk do svého díla vždycky zachycuje svoji osobnost, a pakliže má lidem co říct a chce jim svoje pocity předat, vždycky musí mluvit sám za sebe, protože tohle je jedna z těch věcí, co se očůrat prostě nedá.

Jenže zůstat ve světě showbyznysu autentický musí být přece obtížné...

Je. Je to obtížné a s postupující dobou se to stává obtížnější ještě mnohem víc, protože v dnešní době se díky sociálním sítím prezentují lidé, kteří by třeba před dvaceti lety neměli šanci dostat se na veřejnost. O to těžší a důležitější je pak jít vlastní cestou a zůstat originální. Ale na druhou stranu snažit se být originální za každou cenu není odpověď. Věci, které tvoříme, bychom měli přetvářet podle sebe. Jak řekl už jeden moudrý skladatel: Všechno už tu bylo a my pouze vaříme z toho, co generace před námi zpracovaly. A my se to přirozeně pokoušíme zpracovat jinak, ideálně i lépe.

Cítil jste se někdy nucen do projektu, který dělat nechcete?

Jakmile pracujete v týmu s lidmi, ať už je to hudební skupina, anebo film, kde mají slovo například producenti a investoři, nějaký ten kompromis prostě vždycky udělat musíte. To je normální. Myslím, že snad jediný, kdo kompromisy dělat nemusí, je možná malíř, který si obraz namaluje podle toho, jak chce, ve formátu a s barvami, jaké mu vyhovují. Ve společnosti se užívá termín týmový sport, to samé ale platí i v umění. Já tomu říkám týmové umění, kde jsou určité kompromisy nutné. Stejně jako tolerance a empatie. To je základ pro to, abyste mohli s někým něco společně tvořit.

Muzikant pracuje i 16 hodin denně

Showbyznys je náročný na psychiku. Měl jste někdy pocit, že už prostě chcete všechno vypnout a zmizet?

Ale ano. Na projektu iMucha show pracuji už tři roky a už jen za tu dobu jsem měl tolik krizí, že jsem si říkal, že se na to snad už vykašlu. Naštěstí mám ale sportovní základy, byl jsem vytrvalec a běžec na lyžích a i díky tomu vím, že po každé krizi zase přijde pohoda. Z krize je potřeba se vyspat, ve svém úsilí nepolevit a jet dál. Velké věci totiž dokážete jenom, když ve svojí vizi vytrváte a neuhnete, i když to bude třeba trvat dlouho.

Kdo je váš vzor?

Vzorů jsem měl a mám spoustu. Mám moc rád Prince, Ricka Wakemana. V mých začátcích se mi hodně líbil art rock, Manfred Mann, Pink Floyd a další kapely. Ohromně zbožňuju taky klasiky. Beethoven, Vivaldi a Mozart byli pankáči tehdejší doby. Jejich hudba byla velice originální a obrovsky silná a dodnes z ní emoce doslova stříkají. Dneska si vystačíme s dvěma popěvky na celou písničku, takový Vivaldi ale zářil v každém taktu.

Jaká je vaše umělecká rutina? Pustíte si klasiku a meditujete, anebo na vás přicházejí nápady třeba ve sprše?

To jste trefila, inspirace na mě ve sprše opravdu přicházejí hojně. Tam mě napadají nejlepší myšlenky. Zároveň ale musím přiznat, že spíš než do práce se nutím naopak k odpočinku. Ve chvíli, kdy něco začnu dělat, mě to pohltí natolik, že mám problém zabrzdit. Pak pracuji klidně i šestnáct hodin denně. Ale to je nutnost, protože když svému dílu nedáte dostatek píle, nikdy vám ovoce nepřinese.

Bolestná zpověď Moniky Binias: S o 24 let mladším Petrem přišli o dítě. Bojovala i s tchyní