Lékař, který vyjížděl k synovi Nikol Leitgeb, o své práci: Zasáhla mě holčička podobná mé dceři

Jak dlouho jste záchranář? Co vás k tomu přivedlo?

Záchranář jsem asi od dvanácti let, takže už docela dlouho, a vedlo mě k tomu to, že jsem nejdříve chtěl být policajt a pak jsem kolem puberty absolvoval kurz Červeného kříže, po kterém jsem změnil tu svoji ideu a zatoužil dělat doktora na záchrance.

Takže vás vedla k tomu snaha pomáhat lidem?

To zní tak jako hezky. Spíš než snaha pomáhat lidem mě asi uchvátila ta profese jako taková. Je to podle mě nejhezčí medicínský obor.

A vy jste tedy pak studoval co?

Nejdřív jsem šel na gympl, pak jsem vystudoval 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a pak manažerské studium a postgraduál a tak. Atestace mám z urgentní medicíny z praktického lékařství.

záchrana života

Nikol Leitgeb málem přišla o tříměsíčního syna: Boj o záchranu jeho života

Takže pak jste šel hned na tu leteckou záchranku a tam jste dodnes? A v Motole to máte ještě k tomu?

Mám tu čtvrtúvazek, tady jsem začal už při studiích na střední škole, kdy díky ochotě tehdejšího vedení mi dovolili sem jezdit ve svém volném čase o víkendech, a to jsem dělal takové sanitářské pozice, že jsem třeba vozil postele, jezdil s pacienty na vyšetření, takže jsem nasával atmosféru. Pak při medicíně jsem už zašíval rány atd. No takže v Motole jsem už skoro dvacet let.

Víc vás baví ta záchranka nebo práce v nemocnici?

To se asi nedá říct. Obojí má něco do sebe. Oboje je jiný druh práce. Na záchrance jste jediný doktor u pacienta, musíte se o člověka nějak postarat a nikdo, myšleno ze specialistů, vám v rozhodování moc nepomůže, musíte si to rozhodnout sám, máte na to málo času, omezené prostředky, jste v prostředí toho člověka, jste u něj na návštěvě doma nebo jste na silnici, kde na vás prší, křičí na vás kolemjdoucí.

Je to takové extrémnější prostředí.

No ono i tady v nemocnici to umí být docela extrémní. Ale tady to má výhody, že můžete udělat krevní rozbory, rentgeny a CT, a když teď vytočím číslo jakéhokoliv specialisty, tak za 3 minuty je tady, což je super. Motol má úplně všechno, na co si vzpomenete. Když vás budu potřebovat dát na mimotělní oběh, tak za 10 minut jste na mimotělním oběhu, což je v mnoha jiných nemocnicích nemyslitelné.

Sdílí mě Mareš i Hanychová

Jak vás napadlo sdílet ty příběhy ze záchranky na sociálních sítích?

Tak já sociální sítě používám uživatelsky od té doby, co existují. Už jsem tam sdílel předtím nějaké věci. Já jsem si říkal, že ty příspěvky nebude nikdo číst, a impulzem k takovému většímu naučnému textu byl zásah u Nikol Leitgeb - tedy u jejího potomka. A vlastně potom hodně lidí se jí nebo mě ptalo co dělat, když se vaše dítě začne dusit, a když jsem pak nestíhal odpovídat jednotlivě, tak jsem si řekl, že udělám příspěvek a Nikol ho nasdílela. Tak to mělo velký dosah a hodně lidí mě začalo sledovat. Pak jsem měl další osvětový příspěvek, který zas sdílel například Leoš Mareš, Agáta Hanychová a další, což jsou lidé kteří mají na sociálních sítích velký dosah.

noční můra

Nikol Leitgeb pěje ódy na manžela: Nemít ho doma, tak přijdeme o syna

Neuvažoval jste o tom, že byste to vydal knižně?

Neuvažoval, ale asi tři vydavatelství mě kontaktovaly, že to chtějí vydat. Ale já nemám čas na tyhle věci, chci se věnovat hlavně medicíně. Nikdy neříkej nikdy, ale není to můj primární cíl, ani není mým cílem být celebrita. Chci být dobrý doktor a to mi stačí. Když to někomu pomůže, což se ukazuje, že může a lidi mi fakt píšou a děkují, že teď vědí, co dělat třeba u dopravní nehody nebo u epileptika. Dneska mi napsali tři lidi, že děkují, že věděli, co mají dělat. Občas to je vtipný, že někdo napíše - věděla jsem, že to máte na Instagramu, tak jsem šla první na váš Instagram a hledala ten postup.

A co se týče těch příběhů o té záchrance, je nějaký, co vás nejvíc zasáhl?

To jsem zatím nezveřejnil, to zatím nechávám dozrát, protože to sám nemám zpracované. Ale zasáhla mě spousta věcí. Většinu těch výjezdů si nepamatuju, což je dobře, protože pokud si je pamatujete, tak je to buď extrémně dobré, že jste někomu hodně pomohli, a nebo je to extrémně špatné, že někdo hodně trpěl nebo umřel. Do příběhů se pak snažím dát nějaké poučení nebo to prokládat humorem, když to jde.

A máte nějaký příklad, který vám utkvěl v paměti, ať už pozitivně, nebo negativně?

Já píšu třeba o dopravních nehodách, ale pamatuji si příběh jednoho chlapíka, co se nemohl dovolat, protože byl dušný, my jsme ho nemohli najít. To byl pán, kterému se blbě dýchalo, dusil se, měl srdeční selhání a zavolal záchranku, to ještě dokázal ale bohužel bydlel v baráku který byl nový, nebylo tam číslo popisné. Byl to bytový dům. Nebyly tam označené zvonky, nebylo to v mapě, takže extrémně těžké hledání - dokonce ani byt, ani patro nebyly označené, takže dlouho trvalo, než jsme ho našli, a když jsme se k němu dostali, tak už byl bohužel v zástavě oběhu. Tak to jsou pak věci, co vás zamrzí. Většinou vás zamrzí věci, za co si ti lidé ani nemohou sami. Typicky třeba jeden motorkář neudělal žádný přestupek, měl helmu, z vedlejší mu tam vjelo auto a on zemřel. Tím spíš, pokud jsou to mladí lidé, děti. Hodně zasažený jsem byl po nehodě, kde se na mladou rodinu převrátila cisterna. Nejdřív se vytáhl otec po smrti, pak matka po smrti, pak jedno malé dítě po smrti a jediný kdo to přežil, byla malá holčička úplně stejně vypadající jako moje dcera. Tak to vás zasáhne extrémně. To už z hlavy nedostanete nikdy.

Mnoho záchranářů po těchto zkušenostech zcyničtí, aby si vytvořili nějakou obranu. Jak se s těmito událostmi vyrovnáváte vy?

No já jsem extrémní cynik. Ale pořád si nemyslím, že bych byl vyhořelý, mě ta práce pořád hodně baví a naplňuje, ale obrana proti tomuhle je za mě jednoduchá. Vždycky udělám maximum možného. Na každém takto kritickém výjezdu si vždycky řeknu, že by pro něj nikdy neudělal nikdo víc než my v tu danou chvíli. A když se to nepovede a ten člověk zemře, tak odcházím s pocitem - ptám se i kolegů jestli někdo nemá pocit, že ten člověk jde zachránit, a když všichni řeknou ne, tak končíme. Pokud je jen jeden, kdo řekne pojďme to ještě zkusit, tak řeknu jo, jasně pokračujeme, přestože si třeba myslím, že ten člověk už nemá šanci, ale nechci, aby ti mí kolegové odcházeli s pocitem, že tomu člověku šlo pomoct.

Ne, já nevím, jak je to možné, ale jako záchranáři mi přijde, že moc těch hejtů nemáme. Když třeba sleduji MMA zápasníky, tak ti tam mají jeden hejt za druhým. Občas mi tam někdo něco takového napíše a než stihnu na to zareagovat, tak se do něj moji fanoušci pustí. Já skoro nikdy nic nemažu. Mažu, až když tam někdo někoho hrubě uráží, ale jinak ne.

Chápu, že lidem ujíždějí nervy

Teď se hodně řeší útoky na zdravotníky v souvislosti s covidem. Co si o tom myslíte?

Je to přirozené, já se k tomu covidu moc nevyjadřuju, ale já to na jednu stranu chápu, že jsou naštvaní, protože mají málo informací, nevědí, čemu mají věřit. Ty kroky některé jsou ne úplně dobře zorganizované, někdy mají dvojsečné informace. Co se týče třeba očkování, k čemuž jsou tak trochu donucení… Já chápu obě strany - chápu vládu, chápu naštvané doktory, kteří vidí neočkované, kteří jim umírají, ale chápu i lidi, že se bojí, a často si myslím, že ty kampaně nejsou dobře vykomunikované. Když se někdo dnes nechce nechat očkovat, tak už se nenechá zřejmě ani po nějaké kampani.

I třeba stížnosti, co chodí na zdravotníky, tak většinou jsou kvůli komunikaci a ne vždycky je chyba na straně toho pacienta, často ti zdravotníci jsou naštvaní, vyčerpaní, občas jim ujedou nervy, občas jsou neprofesionální.

Jak relaxujete?

Sportuju, dělám MMA rekreačně, což mi přijde super, protože dříve jsem chodil cvičit a jak jsem hyperaktivní, tak mi to pořád tu hlavu nevypnulo dostatečně a v tom bojovém sportu se na to musíte hodně soustředit a nemyslím na nic jiného, což je skvělý.

+ Další 2 fotografie

Nicole ze Zrádců se vysmála Andree Bezděkové, že ji nepoznala: Ta to nevydýchala