Historie kontaktních čoček se datuje už do období renesance, kdy se dochoval spis od Leonarda da Vinci, v němž popisuje metodu korekce dioptrií ponořením oka do misky s vodou.

První čočky ale světlo světa spatřily až v roce 1887 – byly velké, vyrobené ze skla a také velmi nepohodlné. Ve třicátých letech byly vyrobeny čočky z polymerního materiálu, tedy z plexiskla.

V 50. letech přišel s novým objevem rodák z Prostějova, Otto Wichterle. Prvním impulzem k výzkumu a práci na měkkých kontaktních čočkách byl pro chemika rozhovor ve vlaku z Olomouce do Prahy v roce 1952. Jeho spolucestující tehdy četl odborný článek o možnostech chirurgické náhrady oka. Wichterle si uvědomil, že dobrým materiálem pro výrobu čoček by mohla být umělá hmota, a tak společně se svým týmem a blízkými začal na objevu pracovat.

„Na jejich výzkumu se podílela celá rodina doma přibližně dva roky. Čočky se musely neustále máčet ve vodě, takže jsme měli celou koupelnu obloženou sklenicemi, ani do vany jsme nemohli. Při pokusech vzal skla z knihovny, která se nakonec rozsypala, klukům vymontoval dynamo z kola a použil jejich dětskou stavebnici Merkur, protože tehdy nic jiného nebylo. A byl z toho čočkostroj,“ uvedla v jednom z rozhovorů manželka slavného vynálezce.

Téměř k dokonalosti byly čočky dovedeny v 60. letech a byl o ně obrovský zájem. Nejvíc po nich prahli Američané, ale ne všichni výrobci odváděli patřičné licenční poplatky, což vedlo k soudním sporům.

Otto Wichterle nebyl jen skvělým chemikem, ale také velkým vlastencem. Pro svůj postoj proti německé okupaci byl zatčen gestapem a následně čtyři měsíce vězněn. Nedokázal se smířit ani s nastupující husákovskou normalizací a stal se jedním z iniciátorů manifestu 2000 slov, za což byl zbaven funkce ředitele Ústavu makromolekulární chemie.

K ocenění jeho práce došlo až po roce 1989 – v roce 1993 mu byl Univerzitou Karlovou udělen titul doctor honoris causa a téhož roku byl po něm pojmenován asteroid.