Komentář: Z bludného kruhu závislosti už nevyšli silnější jedinci, než byla Iveta Bartošová

V tisku a ve zprávách kolují její textovky, kde prosí všechny okolo, aby jí pomohli se ho zbavit.

Byl na ni zlý, terorizoval ji, nadával jí a Iveta se ho bála. Démon Josef Rychtář a labilní citlivá oběť Iveta Bartošová (†48). Ona celá roztřesená mluví ve videozáznamu o tom, že její manžel ji ničí a je na ni zlý, on se jí snaží klidným hlasem vysvětlit, že nic nedělá.

Problém je, že Iveta bojovala s tím nepravým. Skutečným démonem bylo úplně něco jiného.

Alkoholismus žen je v České republice podobně tabuizované téma jako na Slovensku homosexualita. Nikdo o tom veřejně nemluví, ale když se zeptáte kohokoliv v okruhu svých přátel, garantujeme vám, že alespoň od jednoho uslyšíte větu: Moje matka/sestra/manželka má problém. Pokud budete mít to štěstí, že bude vaše okolí sdílné. Jak jsem řekla, o ženách a chlastu hlavně ne nahlas.

A taky se dost obyčejně neví, kde už začíná ten problém. Vodítko je jednoduché. Tam, kde to začíná obtěžovat vás a vaše okolí.

My sice nejsme Karel Nešpor a nemáme vysokou alkoholickou, zato ale máme pár životních zkušeností za sebou a dokážeme se naprosto vžít do situace Josefa Rychtáře. Pravda, ten člověk se po dobrovolné smrti své ženy chová dost podivně, kdyby nám vlak přejel manželku, tak se nám na dva týdny zatmí před očima a jsme tak akorát schopni vykonávat základní tělesné funkce jak ve vegetativním stavu. Natož chodit obřadně klást květy, tahat se za vlasy s Macurou nebo dokonce mít sedm hodin po smrti ženy chuť, čas a sílu dělat živý vstup. MNOHO živých vstupů.

Co ho k tomu vede, ví jen on sám, honit čarodějnici ale v tomto případě nemá smysl. Pod vlak ji zcela jistě nestrčil ani jej neřídil a nikdo nemůže nést odpovědnost za činy jiného dospělého člověka. Ani když ten je nemocný. Fyzicky, či duševně. Rychtář nebyl její opatrovatel, byl to vlastně kolemjdoucí, který přišel "k rozdělanému" a snažil se to dát dohromady. Jakkoliv.

Jak moc velkou vinu (a zda vůbec) na jejím neštěstí nese, či nenese, to není na programu dne, svůj život si každý musíme "odsrat" sami, někdo to zvládne se vztyčenou hlavou, někomu povolí kolena a nakonec i vůle s tím bojovat. Alkohol a léky v tomto případě nejsou výhra, ale spíš expres letenka k brzkému konci. Jenže jak pomoci někomu, kdo si sám pomoct nechce? Není pak divu, že se soužití s takovým člověkem změní v boj. Kde i k násilí klidně může dojít, ale ne všechno, co má kriminální podtext, tím ve skutečnosti taky je.

Kdo žije s člověkem závislým na čemkoliv, moc dobře ví, jak tyhle boje s větrnými mlýny probíhají. Po prvotním zklamání, kdy otráveně zjistíte, že dobré slovo a domluva mají stejnou razanci jako hrách házený na zeď, dojde k radikálním činům. Schovávání alkoholu a léků, křik, pláč, fyzický atak. Vypadáte jako tyran, který prokopává ve volné kratochvíli koťata větrákem, a oběť, jenž je sama ve skutečnosti psychický upír, co vás vysává, se třese, pláče, hořekuje, lituje se a nakonec vás označí za toho zlého. Bestii, která nemá pochopení pro vaše potřeby, jenže tou je ve skutečnosti většinou vždycky flaška.

Iveta jako mediálně známá osobnost měla jisté pracovní povinnosti a z nich vyplývaly určité požadavky. Mezi nimi i to, že musí být v cajku a schopná se příčetně objevit na veřejnosti. Kdo ale sledoval její poslední letité excesy, kdy si ve finále už nepamatovala ani svoje jméno, musí mu jasně dojít, a zvláště pokud má doma stejný problém, že po boku takového člověka nemůžete nikdy vyjít jako vítěz. Melete se mezi dvěma mlýnskými kameny. Svého blízkého je vám po čase líto, a protože ho máte rádi, mhouříte s vlastními výmluvami oko nad jeho závislostí, kterou se sami snažíte kontrolovat, což se vám nikdy nepovede, a vinu ze selhání namíříte proti sobě. Aby se to neopakovalo, vžijete se tedy do role bachaře. Rychtář měl zájem na tom, aby Iveta plnila, co měla, zároveň ale věděl, že jako závislák nebyla schopná pořádně fungovat bez své dávky.

Tady šlo už totiž o extrém. O alkoholismu padlé hvězdy věděla celá republika, vždyť jen minimálně pětkrát oficiálně (neúspěšně) podstoupila léčbu. Ze které zase sama dobrovolně odešla. Neustálé martyrium a bludný kruh, v němž se motala a zároveň z něj nikdy nechtěla vyjít, ničil lidi okolo ní, nebylo to tak, že by někdo ničil ji. Máte jen dvě možnosti. Buď se rozhodnete to snášet a podstoupíte jistou formu sebemrskačství, nebo utečete. Rychtář byl bohužel ten poslední, kdo se ještě nestihl rozmyslet, jak se nakonec zachová.

Iveta to vyřešila za něj. Dobrovolně se odhodlala, že si nikdy nepomůže a trnitou cestu životem si ulehčí razantním krokem. Není za tím nic jiného než rozmysl jednotlivce, ostatně taky proto se to jmenuje SEBEvražda, protože se k tomu uchýlíte sami. Je ale otázka, jestli vzít si život je akt odvahy, nebo zbabělosti. Troufám si i tak říct, že i přes skutečně tragické okolnosti se ve skrytu duše jejímu okolí muselo částečně ulevit. Život s alkoholikem není jednoduchý pro nikoho, natož pro jejich děti. A ačkoliv se o Arturovi moc bavit nechci, dokážu si velmi přesně představit, jaká je to pro dětské naivní nohy tíha, když se o vaše záda opírá bludy obtěžkaný dospělý jedinec.

Vím to, jsem taky jedno z těch dětí, které se zoufale snažily s takovým nákladem stát rovně.

Beder bylo dost, povolila všechna. Zůstaly jen ty textovky. Jako memento mori toho, že veškerá snaha musí být jen na nás samotných a nikdo jiný za náš život a činy nenese a ani nemůže nést odpovědnost.

Nikdo.

Tuňák mi zničil hru, tvrdí Martin ze Zrádců. Odsoudil Honzův hysterák a odhalil, jak moderátora snášeli ostatní