Kauza Pavla Trávníčka: Co dělat, aby se oběti zneužití nebály mluvit

Redakce eXtra.cz přinesla závažná zjištění ohledně herce Pavla Trávníčka. Žena, se kterou jsme se sešli a jejíž identitu známe (pro účely textu ji pojmenováváme Věra), se svěřila, že ji měl herec známý jako princ z pohádky Tři oříšky pro Popelku sexuálně zneužít v jejích patnácti letech. Věra svůj případ konzultovala s kriminalisty i specializovanými advokáty a dochází rovněž na terapie do Bílého kruhu bezpečí.

Protože se však případ měl stát před téměř 22 lety, byl by již promlčen. Není promlčecí doba u podobných činů problém? A proč se vlastně oběti ozývají často až po delší době? Zeptali jsme se organizací, které se se obětem sexuálně motivovaných trestných činů věnují.

Oběti potřebují čas

"Promluvit nebo mlčet, to je obvykle pro oběť dilema. Jednak jsou oběti po činu psychicky rozhozené, emocionálně zmatené, často prožívají strach, který je uzavírá doma, pokud se tam cítí relativně bezpečné. Potřebují čas, aby nabraly sílu, a v tom, co se stalo, se musí zorientovat. Roli při rozhodování hrají racionální argumenty, např. aby podobnou událost nemusely zažít další oběti," uvádí Petra Vitoušová, která je prezidentkou Bílého kruhu bezpečí, kde působí zároveň i jako odborná poradkyně se zaměřením na zvlášť zranitelné oběti kriminality.

"Ukončit mlčení a nota bene ještě se zraňujícími zážitky vyjít na veřejnost – to rozhodně není pro oběti snadný krok. Svým způsobem je to projev vnitřní síly oběti. Je to také výraz snahy odpoutat se od psychotraumatu, dát mu nějakou tečku. Na psychické trauma se nedá úplně zapomenout. Abychom se mohli od psychotraumatu odpoutat a vrátit se k normálnímu životu, musíme ho přijmout, zpracovat," dodává Vitoušová, podle které reaguje každá oběť jiným způsobem.

kauza

Zdrcující obvinění Pavla Trávníčka: Rozepnul si poklopec a zneužil mě, bylo mi 15, tvrdí Věra pro eXtra.cz

"Některé vynakládají veškerou zbývající energii na utajování, na to, aby na nich okolí nic nepoznalo. Jiné sbírají veškerou energii, aby zvládly všední den a držely psychicky „pohromadě“. A třeba s menším či větším odstupem hledají odbornou psychologickou pomoc. Jiné jsou schopny se svěřit v nejbližším okolí, ale odmítají trestní oznámení na policii," vysvětluje Vitoušová. Stud a sebeobviňování podle ní posunují oběť k negativnímu sebepojetí. Čím mladší je oběť, tím více hrozí, že negativní sebecítění se stane součástí identity osobnosti.

S tím souhlasí i Dana Pokorná, která je vedoucí psychoterapeutických služeb centra pro oběti domácího a sexuálního násilí proFem. "Právě vytěsnění je jedním z obranných mechanizmů, který způsobí to, že člověk se zkušeností se sexuálním násilím přichází řešit problém s určitým odstupem. Zkušenost může být dané osobě v takovém případě vědomě nepřístupná, ale při setkání s určitým spouštěčem se u ní objeví projevy zapouzdřeného traumatu," říká Pokorná, podle které se pak oběť může začít potýkat například s úzkostnými či depresivními stavy, mohou se objevit flashbacky, noční můry nebo různé psychosomatické obtíže, problémy v pracovní či školní činnosti, v partnerském životě a další.

Nejhorší je stigma

Jak je to s promlčecímí lhůtami? Nemělo by se uvažovat o legislativní úpravě v této věci, aby se nestávalo tak často, že jsou tyto případy promlčeny? "Z mého pohledu jsou promlčecí lhůty dlouhé dostatečně. U znásilnění a podobných trestných činů doba začne běžet až od 18. narozenin, což se mi zdá správné," říká zakladatelka organizace Konsent snažící se bořit mýty o sexuálním násilí Johanna Nejedlová.

sexuální obtěžování

Obludný problém Cimického: Advokátce poškozených se ozvalo na 30 žen

Jejich změna by podle Nejedlové navíc neplatila na staré případy, protože nemůže úprava legislativy platit retrospektivně. "Důležité je bavit se o tom, proč u nás lidé, kteří zažili znásilnění, tak dlouho o svých zkušenostech mlčí, a přispět k tomu, aby mlčet nemuseli. Souvisí to se stigmatem, postoji společnosti i celým procesem nahlášení a soudním řízením. Potřebujeme, aby oběti věděly, že jim bude nasloucháno, pokud se svěří, a že na ně nebude veřejnost útočit. Ochotě jít znásilnění nahlásit na policii nepříspívá ani žalostná statistika, která říká že 50 % odsouzených pachatelů znásilnění odejde s podmínečným trestem, a to i v případě velmi brutálních znásilnění nebo když se jednalo o zneužití dítěte," vysvětluje Nejedlová, kde jsou hlavní příčiny neochoty sexuální delikty nahlásit.

Pomoci by podle ní mohla také náprava současné definice znásilnění, která by zahrnovala dobrovolnost či souhlas u sexu a nesoustředila se především na to, jestli došlo k násilí. "Ve většině případů, tak jako to popisuje i paní Věra, totiž k fyzickému násilí nedochází, ale oběti jsou paralyzovány strachem, nejsou schopny se nijak bránit," dodává Nejedlová, podle které však česká společnost svůj postoj k sexuálnímu násilí postupně mění a i díky tomu se teď více obětí ozývá.

+ Další fotografie

Bolestná zpověď Moniky Binias: S o 24 let mladším Petrem přišli o dítě. Bojovala i s tchyní