Josef Kemr zemřel před 25 lety: Nezapomenutelní Chalupáři, děda Komárek i pohádky

Josef Kemr se narodil 20. června 1922 v Praze, maminka byla švadlena, tatínek švec, malý Josef ale vystudoval obchodní školu. Od té doby se už studiu nevěnoval, místo hereckých škol mu sloužila praxe, do které nastoupil velmi záhy po dokončení studia obchodní školy. Již v jedenácti letech poprvé stál na prknech, která znamenají svět. Jeho první rolí byl kompars společně s jeho bratrem v Divadle na Vinohradech v představení Polská krev.

Exceloval i v rozhlasu

A právě Polská krev ho nasměrovala k divadlu definitivně. Tam jeho hlas tehdy zaujal rozhlasového režiséra Přemysla Pražského, který ho začal obsazovat do rozhlasových her. Za zmínku stojí rozhlasové hry Potíže optimistů, Nic lidského mi není cizí, Hodiny… Zároveň pak začal hrát ve svých prvních divadelních angažmá, první čtyři roky u kočovné společnosti A. Budínské Červíčkové, potom v kamenném stálém angažmá v Kladně, Akropolis, libeňském Divadle S. K. Neumanna a dalších patnáct let Městská divadla pražská mu byla domovem. V polovině 60. let se stal členem Národního divadla, kde působil až do své smrti.

400 různých rolí - veselé i vážné

Za svůj život ztvárnil na jevišti, v televizi i v rozhlase na 400 různých postav. Ze začátku své kariéry hrál spíše komediální role, jeho prvotinou byl v roce 1937 film Lízin let do nebe, ale jak herecky zrál, přicházely mu role vážnějšího a složitého charakteru - například Kladivo na čarodějnice a v závěru svého života hrál ve filmu Pevnost. Hrál i velmi lidské role, všimnout si ho můžete ve filmech Starci na chmelu, nezapomenutelný byl v pohádkách Šíleně smutná princezna nebo S čerty nejsou žerty. Nejvíc ale zazářil ve filmu Na samotě u lesa a v seriálu Chalupáři

Hráč na violu i pevný charakter

Málo se ví, že Josef Kemr od svého dětství skvěle hrál na violu a strunné nástroje byly jeho vášní. Ve filmu Anděl na dovolené a Anděl na horách na violoncello hrál vlastnoručně sám. Ostatně vynikal schopností skvělé herecké improvizace, hry s hlasem a vždy vycítil, v jaké náladě ho publikum chce mít.

Na druhou stranu byl silný charakter, nábožensky založený, zásadový, pro mnohé své kolegy byl morální autoritou, která se nebála protivit totalitnímu režimu, vystoupil veřejně proti okupaci v roce 1968 a později se nevybíravě vyjádřil při odmítnutí titulu zasloužilého umělce. Jeho práce tedy byla často přehlížena, ačkoliv se sám nikdy nevzdával a dělal vždy jen to, co považoval za správné a morální.

+ Dalších 8 fotografií

Tuňák mi zničil hru, tvrdí Martin ze Zrádců. Odsoudil Honzův hysterák a odhalil, jak moderátora snášeli ostatní