Jiří Krampol pro eXtra.cz o úmrtí manželky: Štípal jsem ji do ucha, zasténala a byla pryč
Dávala se dohromady
Pane Jiří Krampole, veškerá slova jsou asi zbytečná. Upřímnou soustrast…
„Děkuju. Jste hodní, že jste si vzpomněli. Bohužel Hanka už tu není. Je to smutný. Dávala se dohromady a najednou je pryč.“
Je pravda, že se v poslední době změnila hodně k lepšímu...
„Když ji pustili z nemocnice, byla skvělá, byla to zase ta stará dobrá Hanička jako před sedmi lety. Byla naprosto normální, smála se, povídala, byla dobrá. Nikdy bych nečekal, že svou o dvacet tři let mladší manželku přežiju.“
Dva dny trápení
Co přesně se vlastně stalo?
„Byli jsme doma, Hanka byla v pořádku, akorát jí dva dny bylo špatně od žaludku. Tušil jsem, že jí nedá pokoj.“
Pamatuji si, že si mi na žaludek před časem také stěžovala...
„Doktor říkal už dřív, že po tom vředu, který měla, to není zacelené, bylo to jen zahojené, ale nesmělo se to dráždit. Stačilo málo a vřed se otevřel. Už jednou v nemocnici kvůli tomu přišla o všechny červené krvinky, museli jí dávat transfúzi. Teď se to zopakovalo. Zemřela v podstatě na vykrvácení zadního traktu.“
Štípal jsem ji do ucha
Jak vůbec došlo ke kolapsu paní Hanky?
„Šla na WC, upadla a začala sténat. Letěl jsem k ní, ptal jsem se, co jí je. Jen těžce dýchala. Rychle jsem zavolal záchranku a ptal se, co mám dělat. ‚Dejte ji na bok a štípněte ji do lalůčku do ucha,‘ řekli mi. Asi ji to mělo probudit. Udělal jsem to a dával jsem Hance i umělé dýchání. Najednou ztuhla a ani se nehnula. Strašně jsem se vyděsil. Mezitím přijeli záchranáři, ti zavolali doktora a ten už jen konstatoval smrt. Bylo asi půl sedmé večer.“
Pane Krampole, co jste si vůbec stihli naposledy říci?
„Byla to banalita. Říkal jsem jí: ‚Haničko, jsem rád, že jsi něco snědla.‘ Jak jí bylo špatně, nechtěla vůbec jíst, nakonec do sebe nasoukala dva krůtí plátky bez omastku. A k tomu měla salát. Náš kamarád Honza tu montoval satelit, abychom chytili nějaké televizní programy. Jen na chvilku odešel, tak se to stalo.“
Práci odmítl zrušit
Předpokládám, že jste celou noc nespal.
„Ne moc, ale spal jsem. Vzal jsem si prášek a na chvilku jsem usnul. Do jedenácti do večera tu byl ten kamarád Honza, zdravotní bratr, který nám vždycky strašně pomáhal, pak se za mnou stavili ještě další kamarádi, jestli něco nepotřebuju. Za chvíli dorazí Miloš Schmiedberger, můj manažer, pomůže mi se zařizováním pohřbu.“
Rušíte veškerou svou práci?
„To nemůžu. Utápěl bych se ve vzpomínkách. Další vystoupení mám v pátek, nechci to rušit. Bylo by na houby propadat do nějaké nostalgie, takže pojedu.“