Trendy tagy Speciál: Hubněte do plavek Výměna manželek 2022 válka na Ukrajině MS v hokeji 2022

Iva Frühlingová pro eXtra.cz: Za panické ataky jsem se styděla. Myslela jsem si, že jsem špatná máma

Zpěvačka Iva Frühlingová.
Zdroj: Profimedia
+ Další 4 fotografie
rozhovor

V pouhých čtrnácti letech si zpěvačka a moderátorka Iva Frühlingová (39) sbalila kufřík a odjela do Paříže s touhou a cílem prorazit ve světě modelingu. A právě tam, po letech odloučení od rodiny, bylo možná zaseto semínko živné půdy pro vznik nemoci, která jí v dospělosti pěkně zkomplikovala život. Jak prozradila eXtra.cz, když bylo jejímu synovi Adámkovi osm měsíců, měla svou první panickou ataku. Psychické problémy eskalovaly a musela se nechat hospitalizovat v jednom z terapeutických center. Trvalo pět let, než se pomocí medikace a terapií dala opět dohromady a dnes se sama snaží lidem s psychickými problémy pomáhat prostřednictvím sociálních sítí i své show v rádiu.

​Infarktový stav

Mít psychické problémy a brát antidepresiva je ve společnosti stále do jisté míry tabu. Jaká je vaše zkušenost?

Pořád je to stigmatizované téma, hlavně co se práce týče. Přitom opak je pravdou. Panické ataky postihují často lidi, kteří jsou hodně zodpovědní, hodně pracovití. Pokud mají práci, která je nestresuje, může jim to hodně pomoct.

Kdy se u vás poprvé projevila panická ataka?

Když bylo malému osm měsíců, tak jsem jela autem po dálnici. Slyšela jsem, že se to stává hodně lidem právě v autě, nevím proč… Takže jela jsem po dálnici a začala mi panická ataka, která se projevila, jako když máte infarkt, když člověk neví, o co jde. Tak jsem si říkala: Tak to mám asi infarkt, tak to je konec. Hýbe se vám vozovka, hyperventilujete, brní vám prsty, máte tlak na hrudi. Samozřejmě do toho začnete mít strach, že umřete, což to ještě zhorší. Totální začarovaný kruh. K tomu jsem vezla Adámka a první, na co jsem pomyslela, bylo, že jestli je tohle konec, tak musím zachránit to dítě. Jenže tam nikde nebyl žádný sjezd a trvalo to, než jsem nějaký našla, kde už vůbec nebylo kde zastavit, takže jsem urazila ještě nějakou cestu, než jsem to zabořila do pole a zavolala si záchranku. V nemocnici mi potom bylo vysvětleno, že to byla panická ataka, což jsem do té doby vůbec neznala.

A jak to pokračovalo dál?

To nebyl vůbec konec příběhu, že by přišla ataka, v nemocnici by na něco přišli a hned mě vyléčili, takhle to nefunguje s psychickýma trablema. To byl teprve takovej ten začátek. Potom se to teprve rozjelo. Na dva týdny jsem jela do RIAPSu, do krizového centra, kde jsem byla sedm dní hospitalizovaná a pak jsem sedm dní docházela na stacionář. Nasadili léčbu, která trvá, než začne účinkovat, a začali se mnou pracovat, ale lépe mi hned nebylo, což je běžné. Záchvaty paniky jsem měla nepřetržitě. Zvracela jsem pořád, spala jsem třeba jen dvě hodiny, než přišel zase ten strašnej strach. Hodně dlouho trvalo, než mi začala fungovat ta medikace, kterou mi nasadili, už v té nemocnici. Antidepresiva nejsou léky, který se nasadí a hned fungují, ale fakt to trvá dva tři týdny, než to zabere. Takže jsem musela počkat, než to začalo fungovat a než jsem já mohla fungovat normálně a mohla začít chodit na terapie a začít se nějakým způsobem léčit.

Jak dlouho to trvalo, než jste se stabilizovala?

Celé to docházení na terapie a braní léků trvalo asi pět let. Ta panická ataka není něco, co se vyléčí hned. Já tomu říkám psychická chřipka, protože si myslím, že je blbý o tom mluvit tak, že “skončil nebo skončila v Bohnicích”, tak to není. Je to prostě stejný, jako když je člověk nemocnej a musí do nemocnice. S tou psychickou nemocí je to stejný, že se člověk může vrátit ke svému normálnímu stavu a fungovat zase úplně běžně jako předtím, jako jakýkoliv jiný člověk.

Nebojíte se o tom mluvit takhle otevřeně?

Já jsem hrozně ráda, že o tom můžu takhle mluvit otevřeně a že můžu dělat tyhle malé osvěty. Myslím si, že to pomůže jak v tom, aby se na to nedívali lidé jako na nějaké stigma, tak i kvůli tomu, abych pomohla lidem, kteří mají podobné problémy a mohli si říct, že nejsou blázni a nejsou sami, kdo má takové problémy, a nemusí se za ně stydět.

A jak jste to měla vy? Styděla jste se?

Ano, já jsem se styděla, a proto ta léčba byla možná tak dlouhá, protože tenhle pocit tomu nepřidá. Nemohla jsem se starat o Adama tak jako předtím, myslela jsem si, že jsem špatná máma, bála jsem se, že nebudu moct dál dělat svoji práci, protože někdo, kdo je veřejně známý, by přece neměl mít takové problémy. Tenkrát nebyla ještě žádná Billie Eilish s tím, že “jsem cool, mám panickou ataku”, což já jí věřím a jsem ráda, že o tom mluví, ale v té době o tom lidi ještě veřejně nemluvili a já jsem si tehdy v tom připadala hodně sama. Jsem moc ráda, že to teď jde a že o tom lidi hodně mluví, a myslím si, že to pomáhá.

Ve čtrnácti do Paříže

Říkala jste, že synovi bylo tehdy osm měsíců, nemohla tomu nahrát i nějaká hormonální nerovnováha?

Já si myslím, že to bylo více věcí najednou. Moderovala jsem na Primě pořad Aplikace, to pro mě byla veliká výzva, zároveň jsme rekonstruovali byt, takže tam pořád byli řemeslníci a já jako introvert potřebuji nějaký čas pro sebe, který jsem neměla, do toho to miminko, které je samo o sobě stresující záležitost… myslím si, že všechny tyhle věci dohromady tomu přihrály.

A zažila jste panickou ataku úplně poprvé v životě, nebo jste si potom spojila, že se vám něco takového přihodilo už dříve?

Tohle bylo poprvé, samozřejmě měla jsem dříve takové ty malé strachy a teď už vím, že mám úzkostlivou povahu, předtím jsem si to vůbec nepřipouštěla. Ve čtrnácti letech jsem odjela úplně sama do Paříže, bez rodiny. V té době mi to tak nepřišlo, ale později v šestnácti letech jsem se začala bát, například v letadle nebo ve výtahu (měla jsem strach, že spadne), v metru, ale bylo to takové, že jsem to ani nijak neřešila. Byla jsem mladá, bylo mi šestnáct, no tak se bojím, no a co. Pak jsem si na to ale zpětně vzpomněla, takže jo, asi budu takový typ. Je to takové nastavení asi. Myslím si, že to, že člověk něco takového zažije v nízkém věku a ztratí tu půdu pod nohama, se pak může odrazit v dospěláckém životě.

Takže teď už byste nejela?

Já jsem moc ráda, že jsem jela, naučila jsem se anglicky, francouzsky, moje práce na tom byla postavená, že jsem takhle brzy odjela, takže ono je to dobře, na druhou stranu každá taková věc má svoje pro a proti.

Kde jste tedy vlastně byla všude hospitalizovaná?

Nejdřív v tom RIAPSu, protože to byla taková okamžitá krizová pomoc, tam byli super lidi, to byla skvělá zkušenost, tam jsem byla těch sedm dní a pak jsem měla těch zhruba pět let následovné pravidelné terapie. Potom, když jsem už chtěla terapii ukončit, přestat brát prášky, tak jsem se rozhodla, že půjdu do NEO Centra, kde jsem byla měsíc. Tehdy jsme vybírali nějakou kliniku, která by se o mě dobře postarala. Kde by byli fajn lidi a zároveň profíci a takových klinik u nás moc není. Ono to totiž není, že ze dne na den vysadíte léky a jste v pohodě, ten proces je stejný, jako když je začínáte brát. Muselo se čekat, jestli se mi nevrátí ty stavy a jestli to zvládnu.

A vrátily se?

Vrátily. Naštěstí ale tím, že jsem byla v kruhu lidí, kteří tomu rozumí, tak jsem se tolik nebála a pomohlo mi to přestat brát léky.

A jaký je denní program v takovém centru?

Nejdřív na mě byli hrozně milí, byli takoví opečovávací a byli tam i fajn lidi, což bylo dobrý. Setkala jsem se tam například s DJ Roxtarem, se kterým jsme potom udělali song Tik Ťak, co je právě o těchto stavech. Po nějaké době ale přestali být takoví opečovávací a začali být celkem hustý. Já jsem ale ráda, protože mě to zase šouplo trošku k tomu, že je to v tom životě trochu jinak. A mám pocit, že od té doby, co jsem odtamtud vyšla, že žiju v takovém Matrixu. Nevím, jestli je to covidem nebo tou dobou, ale všechno do sebe víc zapadá, všechno má větší smysl. Přeházely se mi priority, že karma běží mnohem rychleji… jako kdyby člověk dospěl a věci se staly normálnější, ne tak snové, jako byly dřív. Hodně mě to posunulo.

Jste po těchto zkušenostech teď pro kamarádky větší vrbou?

Mně se kamarádky svěřovaly vždycky. Já jsem byla takovej ten člověk “nemůžu to nikomu říct, tak to zavolám Ivě”, takže já jsem takovej ten magor, co vždycky všechno pochopí, i když je to sebevíc divný. Je to asi tím, že mám hodně otevřenou mysl a dokážu pochopit ostatní, snažím se ostatní nesoudit. Ale po téhle zkušenosti se mi začali víc svěřovat lidi na Instagramu, když viděli, že o tom mluvím a přišlo jim to super, že o tom vůbec někdo mluví. Jsou rádi, že to mají s kým probrat, a necítí se sami. Brali to jako podporu někoho, o kom věděli, že mu to můžou říct.

Chce dělat osvětu

A jak to zvládáte komunikovat o těch problémech s úplně cizími lidmi?

Mě to hrozně baví. Mě baví TikTok, kde mám svůj profil, na kterém je asi 110 tisíc lidí… mě celkově baví ta komunita, takže já fakt každému odepíšu nebo jim dám odpověď, že jsem tam byla. Když mi někdo napíše něco dlouhého, o nějakém svém psychickém problému, tak mu klidně i namluvím zprávu. Snažím se prostě s těmi lidmi mluvit. Když říkám, že chci někomu pomoct, tak mu opravdu chci pomoct.

Od září jste i moderátorkou v rádiu, děláte osvětu i tam?

Samozřejmě. Nejsou to jen sociální sítě, ale mám i svoji show IF na rádiu Expres FM, kde jsem každý všední den od 10:00 do 11:00 a tam o tom taky hodně mluvím. Nejdřív to bylo o tom, že tam půjdu dělat legraci, ale pak se to hnulo stejným směrem těch různých psychických událostí. Je totiž tolik věcí, se kterýma můžou mít lidi zvláště v téhle covidové době trable, co se týče psychiky, takže je hrozně fajn, že to tam můžu probírat, že ke mně můžou chodit odborníci, ať už z NEO Centra, nebo odjinud a že to můžu řešit.

A naučili vás při vašem pobytu na klinice, jak se sebou pracovat, aby se panické ataky nevrátily?

Určitě. Není to tak, že bych skončila s léčením a už nikoho nikdy neuvidím. Pořád jsem v kontaktu s odborníky z NEO, pořád za nimi docházím, zvlášť teď, když mám novou práci, aby věděli, že je všechno O.K. Naučila jsem se pracovat s dechem, každou sobotu chodím na jógu, takže se snažím to nepodcenit, aby se něco takového zase nestalo. Myslím si, že ta psychická hygiena je pro každého opravdu důležitá, ať už je to procházka v parku, nebo společná večeře s kamarádkami, tak je potřeba mít v životě nějaký ventil, který nás odvede od toho stresu, který v této době zažíváme.

A jak vypadá vaše psychická hygiena?

Ačkoliv to v mojí profesi není vidět, tak jsem introvert. Já jsem hrozně ráda sama, takže když můžu být chvíli v autě sama nebo při tom, když si píšu každý den vstupy na následující ráno v rádiu, nebo si poslechnout nějakou hudbu, tak ta chvíle samoty mi dělá dobře. Tím hodně načerpám energii a je to pro mě pozitivní. Naopak třeba můj malej je veselej a energickej kluk, kterej je hrozně rád s lidmi. Pořád je chce vidět, a pak jim pořád vypráví všechno možný a nejradši o mně.

Když mluvíte o tom, že ráda řešíte s lidmi trable například přes sociální sítě, nepřemýšlela jste o tom, že byste si sama otevřela nějakou psychologickou praxi?

No o tom jsem přemýšlela, líbilo by se mi to, ale já nejsem schopná se toho tolik naučit. Už nemám tak vytrénovanou paměť, už jsem ze školy hodně dlouho venku.

Někomu pomáhají meditace, zkoušela jste je?

Jo, taky jsem meditovala, když mi bylo hodně špatně, hlavně ten první rok po té panice, to jsem hodně jela jógu a meditace.

Když cítíte, že na vás jde nějaký nepříjemný stav, co děláte jako první?

Dechová cvičení. Hodí se mi to hlavně teď, když jsem v tom rádiu, protože je to úplně něco jiného, než na co jsem byla zvyklá. Sice jsem zvyklá mluvit na kameru, dávat rozhovory nebo dělat rozhovory, ale tohle je úplně jiná disciplína. Člověk je fakt hodně nervózní a chce se mu úplně zvracet. Máte pocit, co všechno zvládnete napovídat, a pak sedíte za tím mikrofonem a jste v háji, a ještě ta veliká zodpovědnost, která na vás leží, šílený. Takže to se mi chtělo zvracet každé ráno, ale musím říct, že se to lepší, člověk si na to zvykne, ale první věc, kterou tam můžu dělat, než to začne, je dýchání.

Jak to vypadá?

Dělám takové pomalé zastavovací nádechy a pak zastavovací výdechy. Ta dechová cvičení vlastně vypadají tak, že se nadechnete nosem, zhruba na čtyři postupné nádechy, a stejným způsobem zase vydechujete. Nebo dělám takové cvičení s výdechem, který zní jako takový výdech naštvané kočky, dávala jsem to i na svůj TikTok myslím. Potom je také dobré zavřít oči a představit si, že místnost, ve které jste, zmizela a že jste jen vy a nic jiného. Nebo si představíte nějaké bezpečné místo, kde to máte rádi, kam se rádi chodíte projít nebo tak. Jenom jak jsem o tom teď mluvila, tak mě to vyklidnilo a jsem úplně v pohodě, takže to určitě zabírá.

Kolik času by tomu měl člověk věnovat?

No to je právě ono, já jsem takový rychlík, protože většinou nemám čas, nebo si to alespoň myslím, že nemám čas, ale tohle asi zažívá v téhle době hodně lidí, a proto mi na tahle cvičení stačí třeba třicet vteřin, fakt strašně krátká doba. Zabere to jen chviličku a můžete to dělat prakticky kdykoliv a kdekoliv.

A když jste se během hospitalizace setkala s DJ Roxtarem, poznali jste se hned, nebo jste ho vůbec neznala?

Já jsem před tou hospitalizací žila pět let v takové izolaci s tou mojí panikou, depkama, dítětem a tak. Dominik se tam léčil ze závislosti na drogách. On mě neznal, neposlouchal moji hudbu a já neposlouchala jeho, ale tam jsme se postupem času poznali, protože si při těch společných terapiích v kruhu povídáte.

A v kontaktu jste už zůstali…

Potom Dominik hledal byt a já jsem mu nabídla pronájem bytu, který mám v Praze. On si tam udělal studio, a když mi to ukazoval, jak to tam všechno hezky předělal, tak jsme se začali víc bavit o hudbě a on mi ukazoval, jak tu hudbu vůbec dělá, a vytvořili jsme tu naši společnou písničku. On mi vlastně říkal, ať jsem upřímná a řeknu ty věci tak, jak jsou. Já jsem ten text udělala tak nějak o tom celém období, takže jsem se z toho tak nějak vypovídala a vyzpívala, což bylo fajn. Pak jsme zjistili, že nás to spolu baví a udělali jsme ještě druhou písničku Moralisti a třetí byla Jenom mezi máma, což byla taková blbost na sociální sítě, která se samozřejmě chytla nejvíc, ale lidi chtějí poslouchat blbosti.

A doporučila byste spíš hospitalizaci v soukromém centru, nebo státním?

Tak samozřejmě je to otázka peněz, ale já jsem si prošla jak soukromou péčí v tom NEO Centru, tak státní v RIAPSu a obojí bylo super. Když tam jsou lidi, kteří opravdu chtějí pomáhat druhým, tak ať jsou v jakémkoliv sektoru, tak jsou fajn a dokážou vás nesoudit, porozumět vám a pomoct. Když řešíte psychické problémy, je podle mě důležité jít někam, kde vám bude dobře. Chápu, že se může stát, že má někdo tu zkušenost hroznou, ale zatím jsem se s nikým takovým nesetkala a ani mi to nikdo nepsal na sociálních sítích. Podle mě se to časem všechno lepší, celkově naše zdravotnictví je na tom jinak, i co se týče přístupu k pacientovi.

Takže říkáte, když máte nějaký problém, nebojte se napsat Ivě a svěřit se jí na Instagramu nebo TikToku...

Přesně tak a já budu moc ráda, když budu moct něco napsat i já jim a třeba i oni mají něco, co jim pomáhá a rádi by to mně nebo ostatním poradili. Myslím si, že je fajn, když tyhle věci můžeme sdílet společně, ne že já budu radit, protože o tom něco vím, ale i ostatní jsou na tom podobně a mají zase svoje osvědčené metody.

Neplánujete napsat další knihu?

Píšu každý den sedm vstupů na tu hodinu povídání v rádiu, což je vlastně sedm článků, pro mě je to peklo, takže na knížku mi asi už nezbude kapacita ani čas. Leda mě napadlo udělat ji z těch vstupů, ale když bude čas, tak jo. Už jsem napsala tři knížky Příběhy modelek, Příběhy ze showbyznysu a během temnějšího období jsem napsala Terapie v noci. Určitě bych moc ráda napsala i něco na tohle téma, ale jak říkám, teď není čas.

Související články

Další články

Nejnovější kauzy