Hvězda Odznaku Vysočina o natáčení se zbraní: Musíte důvěřovat. Slepý náboj dokáže roztrhat plastovou láhev, říká Děrgel
Jednou z hvězd kriminálního seriálu Odznak Vysočina je i sympatický herec Patrik Děrgel, který hraje kriminalistu. V rozhovoru pro eXtra.cz promluvil o zákulisí natáčení a jak se vyrovnává s kritikou. Také se rozpovídal o soukromí, roli otce, jak trávil koronavirovou pandemii a prozradil, jaký drsný sport je jeho meditačním rituálem. "Párkrát mi krev tekla, ale většinou je to kvůli mým chybám."
V seriálu Odznak Vysočina hrajete kriminalistu, jak vám tahle role sedla?
To se odvíjí od spousty věcí, hlavně je to o celém týmu, přes štáb, ale také kolegy, kteří byli skvělí, to je pak radost natáčet. Byl to takový tábor, na kterým jste s fajn lidmi.
Jak jste si během někdy zdlouhavého natáčení krátili čas?
Během volných chvil jsme se navzájem seznamovali. Hodně času jsem trávil třeba s Martinem Hofmannem, se kterým jsme po večerech téměř všechno rozebírali u vysočinského piva.
Režisér Fehu říkal, že herci museli projít policejní průpravou. Byla v něčem náročná?
Měli jsme schůzky ohledně zbraní, abychom tu zbraň před kamerou nedrželi jak vidle. Náročné to nebylo, spíše zajímavé. Člověk se dozví, nejen jak málo toho umí, ale jak těžká je to profese, která se musí vykonávat precizně. Předem jsou dané postupy na jednotlivé situace, které se musí dodržovat v rámci bezpečnosti, ale také, aby vše fungovalo, jak má.
Umíte střílet z pistole?
Já z pistole střílet neumím, takže jsem se to musel naučit. Podobným školením jsem sice párkrát prošel, ale když to člověk pravidelně netrénuje, tak na to zapomene.
Jak probíhá natáčení se zbraní?
Na place jsou atrapy, když je potřeba nějakého výstřelu, tak jsou tam lidi, kteří mají tu pistoli neustále u sebe. Jsou zodpovědní za to, že je ve zbrani slepý náboj a já se o víc nestarám, protože bych to ani nepoznal. Já musím důvěřovat člověku, který to má na starosti, ale není to nic příjemného, když na vás někdo míří i pistolí se slepým nábojem. Viděli jsme, že i slepý náboj dokáže roztrhnout plastovou láhev.
První díl seriálu sklidil poměrně dost kritiky. Vnímáte ji, čtete si komentáře diváků?
Jsem poměrně flegmatický člověk. Kritika je samozřejmě neustále kolem nás a na všechno, kdybych ji musel všechnu vstřebávat, tak bych se zbláznil. Ale jsou lidé, se kterými se o tom rád pobavím a zajímá mě jejich názor.
Roli otce miluju, říká Patrik Děrgel
Jaké je to natáčet v době covidové?
To je zajímavé, po place chodí tzv. covid maršálové, kteří vše kolem koronaviru hlídají, abychom byli pravidelně testovaní a podobně. Zároveň je to společensky složitější, když vás maskéři nalíčí, tak si ten respirátor nemůžete úplně nasadit. Po place pak chodíte s divným pocitem, že ho mají všichni okolo nasazené, jen vy ne.
Na Odznaku Vysočina je skvělé, že se točil v exteriérech a navzdory všemu člověk měl pocit, že život ještě funguje normálně. Zároveň doufáte, aby se nikdo nenakazil, to je takový bubák.
Přišel jste kvůli koronaviru o hodně práce?
Divadla sice byly zastavená, ale já musím zaklepat, že jsem kvůli covidu o tolik práce nepřišel, ani jsem to tak nevnímal. Bral jsem to tak, jak to je. S rodinou jsem odjel na chalupu, kde jsme si užívali příjemně strávené chvíle.
Vaší nejdůležitější rolí je role otce, jak vám role tatínka jde?
Roli otce miluji. Než se Vavřinec narodil, tak se mě lidé ptali, jestli jsem připravený, ale na to se nedá připravit. Ze vteřiny na vteřinu se nám narodila láska a byli jsme v tom.
V očích žen je velký bojovník muž, který se nebojí dítě přebalit. Jak to máte vy, pomáháte své ženě v péči o děti?
Své ženě se snažím pomáhat se vším a dělám opravdu všechno. Nemáme ty práce nějak rozdělené, většinou to nějak přirozeně vyplyne a já nemám problém s jakoukoli péčí o děti nebo domácnost.
S vaší ženou jste byli kvůli koronavirové pandemii víc doma. Jak jste to jako partneři zvládli?
I když by mohl být oheň na střeše, tak nám být spolu pomáhá. Společně strávený čas nám jen prospěl, byl to pro nás i takový velký dárek. Mohli jsme se soustředit jen na sebe, což se nám už asi v životě nestane, že bychom měli rok jen pro sebe.
Byl to úžasný čas, který jsme trávili hlavně na chalupě. Na procházce po lese nepoznáte, že nějaký covid je, tam nikoho nepotkáte. I finanční prostředky se zkrátí na minimum, protože zavařeniny ve sklepě pořád jsou, v Praze vylezete ven a člověka už to stojí patnáct set.
Do Prahy jsme jezdili na víkendy, zalili jsme v bytě květiny a jeli zpět na chalupu. Za celou dobu jsme naštěstí nemuseli řešit nějaké zdravotní problémy, ač jsem covid už dvakrát prodělal.
Vaše děti vyrůstají v herecké rodině. Berete své děti někdy na plac?
Už se to párkrát stalo, ale není to tím, že bych chtěl, ale protože jsme třeba zrovna neměli hlídání. Vavřinec se mnou takhle nedávno byl v zákulisí na představení v Národním divadle, ale snažím se tomu vyhýbat, moc si nepřeji, aby se mnou chodil takhle do práce.
Váš syn bude mít už 6 let, to je takový věk, kdy se člověk více projevuje. Vidíte v něm malého herce?
Ano, už třeba říká, co si o mně myslí, ale víc k tomu říkat nebudu. (smích) Já si myslím, že je chytrý, a nedokážu říct, jakou profesi by mohl jednou vykonávat. Zejména bych si přál, aby byl šťastný, to je pro mě ten nejkrásnější pocit. Když přijde s tím, že chce být herec, tak tady pro něj budu stejně, jakoby řekl, že chce být automechanik.
Boxování je moje meditace
Všimla jsem si, že boxujete. Je to sport, který vás udržuje pouze v kondici nebo je v tom víc?
Box mě velmi baví a naplňuje. Je to takový ventil, kdy nemyslíte na nic jiného než na ten přítomný okamžik. Boxování je moje meditace. Když má člověk naopak v hlavě nějakou myšlenku, kterou nenechá před tělocvičnou, tak na ni během tréninku myslí a je pozadu, protože není hlavou zcela přítomen.
To si musíte dávat pozor, abyste si neodnesl nějaké nápadné zranění...
To ano, já mám velký frňák a do toho se lehce trefí. Párkrát mi krev tekla, ale většinou je to kvůli mým chybám. To je na tom sportu pěkné, vrací vám to, co jste. Když je třeba představení, po kterém se zdržím v divadle a musím nutně vypít těch sto piv, tak se mi to pak druhý den na tréninku vrátí jako bumerang.
Šel byste do nějaké turnaje, kdybyste dostal nabídku?
Možná bych to přijal, ve svém životě bych ale musel změnit spoustu věcí, abych se vůbec odvážil vstoupit do takové záležitosti. I co se přípravy týče, ta by musela být mnohem náročnější než moje rekreační ťukání.
Ale člověka to láká a sparingy mám rád. To je totiž ten moment, kdy se ukáže, kolik jsem toho natrénoval a jak to mám v hlavě srovnané.
Máte nějakou vysněnou roli?
Nemám žádný velký sen, ale vždy si přeji, aby mě ta role něčím zaujala a bavila mě. Takové nabídky rolí se nedají plánovat.
Co je pro vás důležité, abyste roli vzal?
V poslední době je pro mě nejdůležitější, jaký tým lidí za tím projektem stojí. Chci trávit čas okolo lidí, se kterými je mi dobře. Mám zkušenost, kdy to tak nebylo. Ta práce byla pocitově hrozně dlouhá a v hlavě se mi promítalo, že místo toho, abych byl doma s rodinou, tak jsem tady s lidmi, kteří prudí.
Na jakou svou hereckou roli vzpomínáte nejraději?
Těch je spousty. Jsou to životní etapy, které se vám zaryjí pod kůži. Nikdy nezapomenu na účinkování ve Švandově divadle, kde jsem měl angažmá. Sešla se tam tak skvělá parta lidí a my v tom divadle skoro bydleli. Měli jsme tam kuchyňku, místnost, která byla obývákem a někdy jsme tam zůstávali. Bavila mě tam i práce a ve spojení se skvělou partou to byla radost.
Každá etapa ale jednou končí...
To je pravda. Už je jen hrstka lidí, se kterými se dál vídáme. Nemusí to být pracovně, ale zajdeme si třeba i na pivo. I když nějaká etapa skončí, tak jsem díky své práci poznal spoustu skvělých lidí.
Nicole ze Zrádců se vysmála Andree Bezděkové, že ji nepoznala: Ta to nevydýchala
Související články
Dcera Jany Bernáškové o hádkách se slavnou mámou: Mezi děvčaty to občas pěkně vře
Taťjana Medvecká je pyšnou babičkou: Moje holky mi říkají, že jsem vyměkla, směje se
Kudrnatý hezounek ze Stínů v mlze: Filip Březina si odskočil i na Vysočinu
První díl seriálu Odznak Vysočina u diváků nepochodil: Katastrofa bez šťávy a hlavně nuda, zlobí se Češi
Pagáčová otevřeně o úpravách: Já se nalakovat nenechám, často je vše jinak
Luděk Sobota poznamenaný pandemií: Nejlíp se mi dělalo Jen ho nechte, ať se bojí
