Honza Dědek ze 7 pádů: Jsem single. Dámy hlaste se, nové známosti se nebrání

Prozradíte nějaký svůj pád?

Jedním z mých pádů je určitě moje studium na stavební průmyslovce. Vůbec jsem nevěděl, na jakou střední školu jít a na popud maminky, která je inženýrka, jsem si podal přihlášku právě tam. Přijímačky jsem sice udělal, ale hned v prváku jsem samozřejmě dělal reparát z matematiky. Vůbec jsem na tu školu neměl chodit, bylo to trápení. Ta škola je určitě moc dobrá a kvalitní, ale já měl studovat určitě jinde. Přijímacím řízením tak začal jeden velký a dlouhý pád. Jediné, co si pamatuji, je rýsování, což je v dnešní době počítačů dost legrační a nikdy to k ničemu nepoužiji. Další pády jsou samozřejmě některé moje rozchody s ženami, to jsme asi zažil každý. Je to jako s tou školou, po nějaké době si řeknete „a tohle bylo proboha co?“

Žijete sám?

Ne, žiji s Karlou, to můj pes a velká láska. Ale jestli se ptáte na přítelkyni, tu nemám, ale nebráním se ničemu, klidně se můžete, dámy, hlásit.

Máte na svou budoucí přítelkyni nějaké nároky?

Konkrétní představu nemám, ale potřebuji, aby ta žena měla smysl pro humor.

Dostat vaši talkshow na televizní obrazovku trvalo hrozně dlouho, jaká byla ta cesta?

Pořad 7 pádů Honzy Dědka dělám od roku 2011. Jeho cesta na obrazovku trvala deset let. Prošel jsem si rozličnými stádii. Začalo to v divadle Viola zásluhou ředitelky Miluše Viklické a tenkrát jsem si říkal, že teď uděláme prvních pár dílů a pak to pojede. Po krátkém čase se pořad začal točit na YouTube a já měl radost, že to vidělo prvních dvacet lidí. Pak jsem byl nadšený, když to vidělo tisíc lidí a tak dále a říkal jsem si, teď už si toho ta televize musí všimnout a určitě se začnou předhánět, kdo to bude vysílat. To se pořád nedělo a já si uvědomil, že se to asi nikdy nestane, a že to prostě bude jen na internetu, a že to tak má být. Taková show na internetu má svoje výhody, člověk je svým pánem a nikdo vám do toho nemůže zasahovat.

Kdy se to zlomilo?

Před rokem o to televize projevila zájem a já byl pochopitelně rád. Původně to bylo tak, že na internetu byl vždy jeden díl s jedním rozhovorem a s jedním hostem. Vlastně až televize z toho udělala tento model, více hostů najednou. Když jsme začínali, investovali jsme do toho hodně svých peněz a všechno, co se vydělalo z lístků, šlo na provoz, tedy na kamery, zvuk atd. Dělal jsem to deset let úplně zadarmo a ze začátku nám na to se sestrou, která dělá produkci, dokonce půjčovali rodiče. Chtělo to svůj čas a trpělivost a mělo to tak být, protože jsem se tento formát a druh moderace díky tomu vlastně naučil. Kdyby první díl před deseti lety točila televize, určitě by tady ten pořad už nebyl. Pochopil jsem,jak se ptát, jaké hosty zvát a jak je poskládat.

Jak je to s vaší image? Nosíte kšandy, proč zrovna ty?

Obleky nosí pánové Kraus a Šíp, chtěl jsem, aby to nebylo tak slavnostní, navíc jsem fanoušek Larryho Kinga, který nosil kšandy, tak jsem to zkusil. Navíc kšandy jsem nosil jako dítě a líbí se mi to. V tričku mi to přišlo trochu obyčejné, košile je lepší. Těch možností my chlapi zase tak moc nemáme. Uznávám ale, že to není příliš originální.

Čím si vysvětlujete úspěch vašeho pořadu?

Možná je to pestrostí hostů… ale hlavně je to tím netradičním prostorem. Ten sál má kapacitu zhruba 140 lidí, atmosféra je zde velmi intimní a ti, kteří přijdou, rozhodně nemají pocit, že by se jednalo o televizní natáčení. Mnoho z mých hostů mi po vystoupení říkalo, že úplně zapomněli na kamery. První divák od nás býval asi metr, takže ta autenticita byla obrovská. Je to komorní záležitost a divák v první řadě si může na hosta klidně sáhnout. Tedy mohl v době předkoronavirové.

Někteří hosté jsou v pořadu opravdu rozjetí, nebojí se použít ostřejšího slova…

My jsme se nikdy netajili tím, že si hosté na pódium i diváci do sálu mohou vzít i alkoholický nápoj. Všechno jsou to dospělí plnoletí lidé, takže je to na nich a občas to pomůže k uvolněné atmosféře. Ale ani to teď nejde, protože bar je zavřený. I když se tahle pohoda ze sálu malinko vytratila, zdá se, že u obrazovky to nikdo nepoznal, protože sledovanosti se stále daří. Jsem za to pochopitelně rád.

Který rozhovor ve vašem životě byl ten nejvíc zásadní?

Asi ten s McCartneym. Sice proběhl jen po telefonu, ale stál za to. Měl tehdy před koncertem ve Španělsku a hned po něm měl jet na koncert do Prahy. Dodnes to vnímám jako splnění snu. Narodil jsem se v roce 1972, tedy dva roky po rozpadu Beatles, a když jsem je zhruba v deseti letech začal vnímat, byli mi vzdálení asi jako Mozart. Přesto jsem na nich vyrostl. V té době by mě ani nenapadlo, že jednou budu mít možnost dělat rozhovor s někým takovým… A pak se vám na druhém konci ozve ten mimořádně charakteristický hlas Paula, to byl velmi mimořádný pocit. Snažil jsem se mu ho vysvětlit, upřímně jsem mu lichotil, a on mi na to ironicky zareagoval slovy: „Tak doufám, že při tom rozhovoru klečíte, když mluvíte s dějinami,“ tak jsem si opravdu klekl. Mistr a sir si přál, tak jsem to udělal.

Jaký byl váš nejhorší rozhovor?

To bylo určitě s Lou Reedem. On byl bezvadný, ale vlastně to bylo tak, že on dělal rozhovor se mnou. Lou Reed se kamarádil s Václavem Havlem a děsně ho zajímalo, jak se mu daří. Tenkrát měl Václav Havel nějaké velké zdravotní problémy a on chtěl vědět, jak na tom je a jak to tady u nás vnímáme a taky se zajímal, jestli už se u nás může svobodně poslouchat hudba. Takže když jsem pak přišel do redakce, o něm samotném jsem toho na diktafonu moc neměl.

Jaký host byl ve vašem pořadu nejlepší?

Vždycky říkám, že jsem vděčný všem, kteří přišli a rozhovor mi poskytli. Na první dobrou mě napadá rozhovor se Štěpánem Kozubem, Jaroslavem Duškem nebo Ivanou Chýlkovou, která hovořila o studiu jazyků v Anglii, kam se ve svém věku vypravila na studijní pobyt. Byl to jeden z nejlepších stand-up výstupů, co jsem viděl. Ale nerad bych tím upozadil další skvělé hosty. Včera jsme točili další díl a musím říct, že neuvěřitelná byla Anička Slováčková. V našem rozhovoru ani jednou nepadlo slovo rakovina, byl to jeden z nejzábavnějších rozhovorů poslední doby. Bavili jsme se o dětství, o jejích rodičích a celý rozhovor byl plný dobré nálady.

Kdo řeší skladbu a výběr hostů?

Hosty si vybírám, skládám i obvolávám sám. Pochopitelně se snažím o pestrý výběr a neskrývám, že někdy je to hodně náročné. Existuje e-mail, na který může kdokoliv poslat návrh na výběr hostů a musím říci, že mi to hodně pomáhá. Občas mi někdo doporučí člověka, koho neznám, je úplně mimo můj okruh a zabývá se něčím speciálním. Za tyto tipy jsem vděčný.

Před lety jste napsal knihu o kapele Lucie, můžete zavzpomínat?

To už je jednadvacet let! V roce 2000, to už zní jako dávná historie. Měli jsme s kapelou domluvené tři podmínky: Že mi umožní setkat se s jejich blízkými a rodinou. Že odjedeme někam, kde nebude signál, protože v té době klukům z Lucie zvonil telefon každé dvě minuty. A třetí podmínka byla, že mi odpoví na všechny otázky. Jeli jsme tenkrát na pět týdnů na Kostariku, kde jeden z členů Lucie zařídil ubytování a tam jsme mluvili, psali a tvořili knihu, která tenkrát vyšla skoro současně s albem Vše nejlepší z Lucie. Jak to tak při rozhovorech bývá, kluci na sebe sice prozradili úplně všechno, ale po nějakém čase uznali, že některé pravdy do knihy nepatří a raději si je nechají pro sebe. Tohle se prostě stává, často vám lidé v rozhovoru u vína řeknou všechno a druhý den si polovinu rozmyslí. Jako novinář jsem litoval, že tam některé vtipné historky nejsou, ale mám pro to pochopení a musel jsem to respektovat. Každopádně kniha je na světě, je zajímavá a já stále považuji mnoho písní od Lucie za zcela zásadní pro několik generací.

Ještě pořád působíte jako novinář?

Jasně, jsem zaměstnaný v Reflexu a píšu rozhovory s nejrůznějšími osobnostmi, převážně z oblasti hudby. Každý rok komentuji předávání cen Grammy, takže hudbou se stále zabývám a baví mě.

Když milujete hudbu, co tedy posloucháte v autě?

V autě neposlouchám nic, protože auto nevlastním. Bydlím v centru Prahy, takže jsem se ho zbavil a jezdím tramvají. Ale co se hudby týče, vyrostl jsem na Beatles, Pink Floyd, Rolling Stones a dodnes je mojí oblíbenou kapelou U2.

Bolestná zpověď Moniky Binias: S o 24 let mladším Petrem přišli o dítě. Bojovala i s tchyní