Pro ty dříve narozené první školní den představoval poslední den v životě, kdy je na školní půdu doprovázeli rodiče. Do školy i z ní se chodilo zásadně pěšky, nehledě na vzdálenost, což je oproti dnešku velký rozdíl.

V hlavní roli soudružka učitelka

Do dětského života se poprvé dostala nová autorita v podobě učitele. Za socialismu roli kantora zastávaly z velké většiny ženy, tedy soudružky učitelky. Ty se za minulého režimu těšily mnohem větší autoritě než dnes. Svíraly také klíč k budoucnosti mladých studentů – díky žákovským posudkům mohly rozhodnout o tom, kam budou čí kroky po základce směřovat.

S brašnou na zádech

První třída je samozřejmě úzce spojená s první školní brašnou. Z tehdejších aktovek ale děti moc nadšené nebyly, jejich vzhled totiž připomínal tašky, které jejich tatínkové nosili do práce. Brašny byly navíc samy o sobě docela těžké, což se ještě zhoršovalo s přibývajícím počtem učebnic a sešitů. Co se hodně cenilo, bylo to, když na sobě aktovka měla odrazky. Vzhled školních brašen se měnil až s postupem času, a to celkem pomalu.

Prvňáčci hned v úvodní den dostali slabikář, plnicí pero, inkoust, sešity s pijákem a jiné školní pomůcky, někteří dokonce i karafiát. V jejich nové životní fázi je vítala i školní výzdoba – na nástěnkách stála například různá hesla připomínající Slovenské národní povstání v roce 1944.

Na lavicích malí žáci mohli nalézt pozůstatky prvorepublikového školství, tedy žlábek na násadku k peru a otvor na kalamář. V sedmdesátých letech mnohde sloužily lavice spojené napevno se sklápěcími dvojžidlemi, které vyráběla společnost Kovona.

Po škole do družiny

Délka povinné školní docházky se po válce různě měnila, neboť bylo důležité přejít z rakouského modelu na model sovětský. Rozhodujícím faktorem pro pocit z celého školního prostředí byla pochopitelně osobnost kantorky, která musela učení vést podle socialistických směrnic. Po vyučování čekala většinu žáků za éry minulého režimu družina, kde docházelo k vypracovávání domácích úkolů a případně ke hrám. Většinu osazenstva v družinách tvořily děti pracujících matek.

Na školní docházku má každý své vzpomínky, které bývají oživovány snímky zhotovenými během pravidelně se konajících fotografování tříd, nebo památníky, jež vedla zejména děvčata. A jako upomínky slouží třeba i suvenýry ze školních výletů, které mnohým umožnily dostat se za hranice své vesnice či města.