Praha, hlavní město tehdejšího Československa, se měla po roce 1939 stát cílem architektonické přeměny vedené Němci. Návrhy vytvářela plánovací komise v říšském architektonickém stylu – měla zde vzniknout opera, univerzita nebo uzavřené sídelní komplexy, ve kterých by žili jen Němci, případně i jiní „rasově hodnotní“ lidé.

Německé obyvatelstvo mělo bydlet v hygienicky nejkvalitnějších částech Prahy, za které byly považovány Dejvice, Bubeneč, Střešovice, Holešovice nebo Petřín.

Nacistické plány kladly důraz na funkčnost a efektivitu. V jejich plánech byly i četné návrhy na výstavbu silnic, podzemní rychlodráhy či magistrály včetně mostu přes Nuselské údolí, jímž měla vést podzemní dráha podobně jako dnes. Na povrchu mostu pak měly vést chodníky a cyklostezky.

V historickém centru města mělo dojít k velké proměně náměstí Republiky. Vzniknout měla také velká prostranství, monumentální budovy a široké třídy – vše mělo působit majestátním dojmem, který měli Němci tak rádi.

Kromě stavění se mělo také bourat. Se zemí měl být srovnán Obecní dům, jehož zdobnost se nacistům nelíbila. Místo něj se centrem kultury měla stát strohá, ale účel plnící opera.

Na Střeleckém ostrově měl zase vzniknout domov a sportoviště Hitlerjugend, na Petříně německý univerzitní kampus. Rozsáhlou přestavbou měla projít i Staroměstská radnice.

Ačkoliv bylo plánů k přeměně Prahy mnoho, uskutečnilo se jich jen pár. Nově postaveno bylo pár domů v Bubenči nebo Vinohradský tunel spojující Vršovice s hlavním nádražím.