GLOSA: Pragano je nejvíc. Pamětník olympiády v Naganu a spousty zlata nemohl zadržet slzy
Zažil jsem zlato našich na hokejovém mistrovství světa v roce 1985. V živé paměti mám fenomenální úspěch na olympiádě v Naganu. I dál jsem konzumoval jako fanda jeden světový titul za druhým. Ale přesto jsem asi nejvíc prožíval ten aktuální. Pasta, Dostál, Sedlák, Červenka a spol., tito novodobí bozi mi zůstanou v paměti už navždy.
Nagano a další roky euforie
Být boomerem má své výhody i nevýhody. Do rakve mám nejspíš už blíž než do kolébky, ale zato se mohu chlubit tím, že jsem už dost spolehlivě vnímal, když českoslovenští hokejisté s tehdejším mladým tahounem Vladimírem Růžičkou získali zlato v Praze v roce 1985. Naše do neděle poslední domácí.
V roce 1996 jsem se kochal úspěchem našich fotbalistů, když jim královna Alžběta II. po boku sportovního analfabeta Václava Havla ve Wembley předávala medaile za stříbro na mistrovství Evropy. Tehdy se ani na Staromák nedalo dostat, jak bylo všude i v okolních ulicích narváno.
V tom samém roce nás Martin Procházka s Pavlem Paterou a dalšími nasměrovali i k hokejovému zlatu ve Vídni. Ale to byla jen předehra.
Dva roky na to národ pobláznila naganská olympiáda. To bylo něco neskutečného! Vstávali jsme uprostřed noci nebo nad ránem, abychom viděli ten hokejový zázrak.
Opět Růža u toho, tentokrát jako podceňovaný kapitán, který má nejlepší českou historku o motivačním proslovu vůbec, jak loni připomněl Sport.cz.
Často jsem spolu s ostatními „přepisoval dějiny“ a „otevíral zlatou bránu“, po olympiádě následovala „trilogie“, zlatý hattrick z šampionátu, který byl strašně nebezpečný, protože jsme si na výhru až přehnaně moc zvykli.
Pak ještě dvakrát zaúřadoval Růžička, v roce 2005 a 2010, když už jako trenér dotáhl nároďák k dalším zlatům.
A od té doby nic. Nula, houby s octem.
Doba temna
Měl jsem štěstí na mládí, které bývá nadšené, plné emocí a euforie, prožité na vlně mimořádných sportovních úspěchů.
O to víc jsem litoval dnešní osmnáctileté, dvacetileté, kteří nic takového neměli šanci zažít, leda jako mrňata, což si těžko budou pamatovat.
A právě už kvůli této k dospělosti dorůstající generaci jsem si moc přál, aby to naši kluci letos dali. Fanoušci si to zaslouží. Národ si to zaslouží. Po těch letech totálního rozdělení společnosti, navíc kvůli lidem, které si historie ani nebude pamatovat, jsme se opět všichni semkli a řvali unisono: „Češi, do toho!“ A v neděli v noci pak: „Mistři!“.
Proč je Pragano nejvíc
Zažil jsem toho fakt už moc. Víc, než bych chtěl. Ale s ohledem na to, jak se za poslední čtvrtstoletí radikálně změnil hokej, jsem měl nyní šanci vidět i nejkrásnější zápas svého života: ten se Švédy. Ten si budu pamatovat už napořád, protože co se týče emocí, gólů, neskutečně šlapajícího českého mančaftu, v tom nemá konkurenci.
Proto je pro mě náš letošní úspěch, typicky česky hbitě přejmenovaný na Pragano, na nejvyšší příčce.
Chvílemi jsem při gólech už ani neřval radostí jako kdysi dávno, spíš mi tekly dojetím slzy. Slzy štěstí, že jsem to mohl zažít.
Doporučené video: Radost českých fandů na Straomáku:
A našim borcům i všem fanouškům přeju, aby na další takovou velkou radost nečekali dalších 14 let…
Bandurko odkryl nejdrsnější hádku Survivoru: Šílený řev, nevěděli jsme, o co jde, vzpomíná
Související články
Divoké oslavy hokejistů po zlatém úspěchu. Několikadenní party a pořádný spánek až po týdnu, přiznal Sedlák
Velké zklamání pro české fanoušky. Zápas se Švédskem nebude komentovat Záruba s Voráčkem, lidé se bouří
Bob a Bobek hitem hokejového mistrovství. Musejí být na drogách, nechápou zahraniční hosté
Obrovská ztráta pro český nároďák. Jan Rutta dostal dodatečně stopku za úder loktem, Krejčík skončil v nemocnici
