Gabriela Jiráčková o šikaně ve škole: Tyranům jsem odpustila
Neoficiálním titulem česká Barbie se pyšní Gabriela Jiráčková (21). I když je nyní obdivovanou kráskou, v dětství se musela potýkat s nepřátelstvím spolužáků. Zavzpomínala na to v pořadu Na kafeečko.
Gabriela Jiráčková byla hostem talkshow Na kafeečko na webu Lifee.cz, ve které slavné ženy se silným osudem zpovídá herečka a moderátorka Miluše Bittnerová. V rozhovoru vzpomínala na to, jak se lišila od svých vrstevníků a ti ji za jinakost trestali šikanou. Redakce eXtra.cz přináší nejzajímavější pasáže rozhovoru.
Gabriela byla vždy jiná. Ne vzhledem, sama přiznává, že byla úplně běžné dítě, nevybočovala tedy tím, jak vypadala nebo jak se oblékala, ale tím, jaká byla. „Dle psychologa jsem od těch dětí byla přibližně o deset let rozumově dál. Takže když jim bylo třeba těch sedm let, tak mě už bylo sedmnáct. Ony mě prostě nepochopily,“ vypráví Gabriela.
Chtěla trápení ukončit
Lišila se od ostatních dětí třeba v tom, co jí bavilo a zajímalo. „K tomu se přidala závist, a to už je docela silné kafe, protože v podstatě ty děti si vždycky hledají terč v někom, kdo se nějakým způsobem liší,“ popisuje v rozhovoru v pořadu Na kafeečko.
Zažila šikanu obojího druhu – fyzickou i psychickou. Děti jí bily, trhaly jí vlasy, ničily oblečení, domů chodila s modřinami. Možná ještě horší však pro Gabrielu byl psychický nátlak.
„Kolikrát se opravdu sešlo několik dětí. Počkaly si na mě a roztrhaly mi věci, vysypaly mi tašku, zmlátily mě. Ale to jsem paradoxně snášela líp než to, že mě v podstatě nikdo za ta léta neoslovil jinak než názvy, které tady raději nebudu jmenovat.“
Poprvé se s nepřátelstvím dětí setkala už ve velmi nízkém věku, bylo jí kolem šesti let. Snášet musela šikanu neuvěřitelných sedm let. Když jí bylo zhruba devět let, začala malá Gabriela uvažovat o tom, že by trápení sama ukončila. „Neměla jsem k tomu daleko. A jediný důvod, proč jsem to vlastně neudělala, byli moji rodiče, kterým jsem nechtěla způsobit bolest,“ vzpomíná na těžké chvíle.
Škola: Chyba je v tobě!
Rodiče jí přitom byli po celou dobu velkou oporou, ale i když se snažili sebevíc, nemohli se pro dceru dovolat pomoci. Šli za ředitelem školy, za učiteli, za výchovným poradcem. A i když byla šikana zřejmá, byli v šoku. Bylo jim totiž řečeno, že pokud se proti malé Gabriele spojila celá třída, není chyba v ostatních, ale v ní.
„Měla jsem na židličce polštářek, děti mi ho podtrhly a já jsem spadla a narazila jsem si ruku. A výchovný poradce řekl: No, já kdybych byl v jejich věku a viděl bych, že tam máš polštářek, tak bych ti ho taky sundal,“ vzpomíná Gabriela na nepochopitelnou reakci člověka, který měl stát na její straně.
V pořadu Na kafeečko mluvila i tom, jak každý den chodila do školy s ohromným strachem a myšlenkou, že to musí přežít. Za roky školní docházky se občas našel někdo, kdo se s Gabrielou chtěl sblížit, vždy se to ale obrátilo proti němu.
„Párkrát se našla třeba nějaká holčina, která se mnou začala kamarádit. Tak ji začali šikanovat úplně stejně. Ve výsledku musela přijít s tím, že: Gábi, já tě mám ráda, ale nemůžu se s tebou bavit, protože vidíš, jak to je…“
Gabriela Jiráčková se ale nelituje, dokonce si myslí, že na tom mohla být ještě hůř. Potkala totiž dívky, které se setkaly ještě s horší formou násilí a nenávisti. Jedné z nich útočníci rozbili hlavu o umyvadlo, až upadla do bezvědomí a měla rozseknutou lebku. Druhou shodili ze schodů a byla měsíc v kómatu.
Před šikanou dívku nakonec zachránilo domácí vzdělávání. „Byla jsem doma, učila jsem se doma, chodila jsem na zkoušky. Trvalo to nějakou dobu, ale vzchopila jsem se z toho a udělala jsem za minulostí úplně tlustou čáru a v podstatě jsem těm lidem, všem těm lidem, odpustila a necítím k nim absolutně žádný ani odpor, ani nenávist ani smutek.“
