Frontman kapely Gipsy.cz Radek Banga: Až bude svět zase normální, chtěl bych potomka

Jak přežíváte období, kdy nemůžete koncertovat a veřejně vystupovat?

Snažíme se přežít, není to vůbec jednoduchá doba. Během covidu jsme opravdu přišli o všechny akce a mrzí nás to o to víc, protože tahle sezóna měla být hodně úspěšná. Měli jsme s kapelou hrát na Hradech, což je jeden z největších hudebních festivalů u nás. Měli jsme vydávat nové album, mou novou knihu, najednou byl březen a vše bylo jinak. Chvíli jsme čekali, co se bude dít, jenže já dlouho nevydržím nic nedělat, takže jsme přemýšleli, co můžeme dělat i během covidu.

Čemu jste se začal věnovat?

Chtěl jsem se nějak přiblížit svým fanouškům, tak jsem se začal naplno věnovat sociálním sítím, především TikToku, založil e-shop, kde jsme začali nabízet vlastnoručně tištěná trika, motivační náramky, na nichž se objevují hesla z mých přednášek a další věci. V našem domě jsme si udělali menší dílnu, podstoupili jsme několik odborných kurzů a pustili se do toho. Grafiku a všechno okolo, tedy i tisk, si děláme s Verunkou (manželka Veronika Banga Konopíková) sami. Již 10 let také jezdím se svou motivační přednáškou po základních a středních školách, takže jsem ji začal dělat online. Má to úplně stejný efekt, jako když ji dělám naživo. Naopak pro některé studenty je to lepší, protože se nestydí před ostatními a reagují mnohem otevřeněji. Lidé u nás ještě nejsou na online zvyklí, ale my je to naučíme.

Co je to za přednášku?

Na svém vlastním příběhu ukazuji možné nástrahy každodenního života. Vyprávím o svém dětství, kdy jsme doma byli svědky domácího násilí a alkoholismu. Mluvím o tom, jak jsem se v podstatě stal bezdomovcem a neměl nic, o tom, jak mi bylo a hlavně o tom, že člověk musí vstát a jít dál. Snažím se mladým lidem dokázat, že musí věřit svým snům. Já jsem chtěl být úspěšný hudebník, ale cesta k tomu byla bolavá a trnitá. Dneska žiju krásný život s úžasnou ženou ve vysněném domě... jen ta korona nám to trochu kazí.

Jak vnímáte svůj romský původ?

Co se týče přednášek, během těch deseti let jsem pochopil, že problematická rodina není o tom, zda je romská nebo bílá. Když máte doma tatínka alkoholika, je to všude víceméně stejné. Přišel jsem na to, že jsme si s majoritou podobnější, než si myslíme. O to víc si uvědomuji, že může být mnohem nebezpečnější to, jak člověk se svými problémy nakládá. Můj táta to řešil pitím, jiní to řeší nadáváním na sociálních sítích, což jsem sám před lety pocítil na svém Facebooku po Slavících. Když vás musí půl roku hlídat policie, protože vám vyhrožují smrtí právě kvůli romskému původu, to samozřejmě příjemné není. Snažím se i přes to ale nad tím, že jsem Rom, nijak moc nepřemýšlet. Je mi jasné, že romská otázka se tu řeší už stovky let, ale podle mě se člověk musí snažit chovat slušně a fungovat, nic víc.

Opravdu připravujete knihu?

Ano, je napsaná a připravená do tisku. Je to má osobní zpověď, bude zároveň, věřím, velmi motivační. V knize popisuji svoje složité dětství, ne zrovna dobré rodinné zázemí, období na ulici a svou dlouholetou hudební kariéru a vrcholy, jako třeba účast na Eurovizi, nebo turné s Karlem Gottem, což byla škola života. Je tam toho hodně, skoro bych řekl, že tam je všechno. Zajímavé je vlastně i to, že teprve přednášky po školách mě nakoply k tomu to sepsat. Desítky žáků se mi svěřují na sociálních sítích se svými problémy a často jsou horší než ty, co jsem měl doma já. Řekl jsem si, že ta kniha třeba může lidem pomoci takové problémy překonat.

Vy jste také velký milovník zvířat a pejskař…

Jo jo, máme doma velkou lásku. Náš pes je naše miminko, je to japonské plemeno Akita Inu. Je to velký pes s klidnou a vyrovnanou povahou. Všichni si toho medvídka chtějí pohladit, ale zkušený chovatel, který si plemeno nastuduje, ví, že Akita chrání své páníčky velmi svědomitě a umí to být i hodně ostrý pes. Možná čtenáři viděli film „Hačikó - příběh psa“, kde hraje hlavní roli Richard Gere. Je to smutný příběh inspirovaný skutečností, jen v tom filmu není vidět ta bojovnost, kterou je třeba zvládnout. Je to ale úžasný kamarád, oddaný, miluje nás bezmezně a my jeho taky, spí s námi v posteli, jak jinak.

Mazlíčka už doma máte. Bude i nějaké dítě?

My to máme tak, že až bude, tak bude. Dřív jsme si říkali, že vlastně nevíme, jestli dítě vůbec chceme, ale jak zrajeme, tak se tomu už nebráníme. Zároveň tomu nejdeme nějak naproti. Až bude svět zase normální a my se zbavíme covidu, tak si myslím, že tomu asi začneme jít i naproti…

Bartošová brala úspěchy jako samozřejmost, svou slávu ale neustála, tvrdí její první manažer. Showbyznys ji semlel