14. dubna 2014, 14.30, telefonát s Josefem Rychtářem…

Rychtář: Chce vás ještě Iveta, alespoň uvidíte, jak je doopravdy na tom…

Já: Jo, super, super…

Iveta: Ahoj Pavlíku.

Já: Ahoj, no prosim tě…

Iveta: Ahoj (mluví hrozně pomalu, na záznamu říká toto slovo tři vteřiny, pozn. aut.)

Já: Doufám, žes viděla, jak jsme to uchopili…

Iveta: Musíš mi pomoct.

Já: A co se děje?

Iveta: Musíš mi pomoct, před domem jsou novináři.

Já: (směju se) Ale tak na to jsi snad zvyklá, ne. Prosim tě.

Iveta: Obklíčili barák, jsou zepředu, všude taky.

Já: Takže jako obvykle… Ale Pepa je má nějak pod kontrolou, ne?

Iveta: Ach jo. A jak táta, jak se má táta? (druhou větu říká skoro po slabikách)

Já: Ale jo, jdeme zápas vod zápasu, ale jako dobrý, lepší se pořád, mám tě moc pozdravovat, udělalas mu hroznou radost o těch Vánocích, jak…

Iveta: Musíš ho hlavně pozdravovat, určitě musíš, jo?

Já: Jo, neboj a drž se, prosimtě.

Iveta: Pavlíkuuu… Ahoj… A pozdravuj tátu určitě…