Extra Host Pavlína Mourková (55): Vypadá o 20 let mladší, prozradila, jak to dělá

Herečka Pavlína Mourková (55) vypadá na svůj věk neskutečně. Nechodí na žádné plastiky, botoxy a nenechává se nijak zkrášlovat, za vše prý vděčí genům. Starší diváci si ji jistě vybaví jako malou holku ve filmu Jak se točí Rozmarýny, nebo jako cholerickou vězenkyni ze seriálu Přítelkyně z domu smutku. Kam se po těchto slavných rolích Mourková poděla? Proč ji nevidíme hrát v jednom filmu za druhým, i když jako jedna z mála dětských hvězd vystudovala konzervatoř? Dala totiž přednost divadlu. Hrála v Národním divadle, v Divadle Bez zábradlí, v Divadle Radka Brzobohatého, ale stálé angažmá nemá, role si totiž vybírá, což jí vyhovuje. Na své herecké začátky i natáčení po boku velkých hvězd zavzpomínala v pořadu Extra Host, kam si ji pozvala moderátorka Eva Decastelo

Decastelo: Ty máš hrozně hezký příjmení. Uvažovala jsi o tom, že by sis někdy vymyslela nějaké umělecké jméno?

Mourková: Ne, prosím tě. Ne.

Pavlínka Kočková třeba?

Ne, oni si to stejně lidi dost pletou. Mně říkají Macourková, Kocourková, přesně takový různý vymýšlí přesmyčky, ale Mourková je přeci super jméno.

Je hrozně hezký. V divadle ti hrozně často říkají Mourku.

No to je pravda.

A to je roztomilý.

Jo, jo je to fajn, dokonce když mi někdo řekne: Pavlíno, tak jsem jako, koukám kdo, co. Kdo mi to takhle říká, protože Mourku je úplně normální.

Dnešní rozhovor zcela samozřejmě začnu vzpomínkami na film „ Jak se točí Rozmarýny“. Kolikrát už si o svých dětských začátcích povídala?

Asi milionkrát samozřejmě. To je strašná nálepka dětská hvězda nebo dětská herečka. Toho se asi nezbavím do smrti.

Možná máš tu výhodu, že vypadáš fantasticky, takže klameš tělem.

To nevím, ale mluvím o tom hodně často, to je pravda.

Jaký je asi nejčastější dotaz. Na tu oholenou hlavu?

Jo, jo, jo. To vás jako opravdu oholili? A já jsem říkala ano.

A byla jsi ráda?

No, ale víš, že jo? Víš, že jo?

Fakt?

No mně to potom vlastně... Ze začátku je to divný, když tě oholej, když jsi zvyklá na vlasy, že pak nemáš nic. Během toho natáčení, které je samozřejmě, nebo bylo, kdysi dávno, daleko delší, než se dneska natáčí. Nebylo to tak rychlý, tak vlastně jsem si na to tak zvykla, že mi prostě přišly potom veškerý vlasy na překážku. Že vlastně to bylo tak jednoduchý, nemusela jsme si mýt hlavu, česat se, vůbec nic a mně bylo dvanáct, že jo, takže to bylo příjemný hrozně.

Dovedeš si v téhle době představit roli, kvůli, které by sis oholila hlavu?

A víš, že možná jo? Mně to teda... Já mám takovou od té doby prostě… Mně to nevadí vlastně. Já můžu mít na hlavě, teda jako co se týče práce, úplně cokoliv. Mně je to úplně jedno, co mám. Když to jako tý věci pomůže, tak je mi to úplně fuk. Takže možná bych si uměla i… Kdyby to byla fakt jako nějaká hezká role, tak si to klidně umím představit.

Na co z doby svého "dětského herectví" vzpomínáš asi nejraději?

No tak asi, že jo? Ty Rozmarýny byly první a jako takový v tý době největší. Takže asi mám vzpomínky z těch Rozmarýn veliký. Tam, jsem potkala paní Janžurovou, Dášu Veškrnovou, spoustu, že jo, kolegů, kteří dodneška hrají. Prostě to bylo takový intenzivní a těch dětí tam bylo třeba, já nevím, třicet. A byli jsme pořád spolu, bydleli jsme spolu někde na nějakém internátě a trvalo to tři měsíce. Takže to bylo hodně intenzivní.

Vy jste pak jezdili na různé festivaly a podobně. Takže jste byli taková jedna velká rodina. Jaké je to zažívat tuhle, vlastně, slávu v dětství?

No to ti vůbec nepřijde. Nebo mně to tehdy vůbec nepřišlo. To ti přijde tak samozřejmé, že to vůbec nemáš pocit, že by to byla nějaká sláva. Až potom, když ten film po těch festivalech, když to šlo do kina, do televize. Tak teprve potom mě vlastně lidi třeba jako poznali na ulici nebo spolužáci mi neustále strhávali paruku ve škole. To jsem nosila paruku, tu jsem měla dva dny a od té doby jsem ji nevzala na hlavu samozřejmě, protože furt byla na zemi, někde s ní někdo vytíral tabuli. Takže jsem si potom fakt jako nechala ty vlasy, opravdu nechávala dorůst z tý úplný vyholenosti, až to narostlo nějak.

Jako jedna z mála dětských hvězd jsi se dostala na konzervatoř, a napoprvé.

No to je pravda.

Protože většinou ta konzervatoř měla problém s tím, že už někdo má něco za sebou.

Jo, to tehdy bylo takový jako absurdní, že vlastně když máš nějaký zkušenosti, že vlastně oni nechtěli brát ty lidi. Měli zřejmě pocit, že budou nějaký takový moc zpovykaný nebo… Nevím, nevím, ale tehdy se to nějak povedlo no, to je pravda. Ale tam se dostala se mnou do ročníku i Magda Reifová, která taky vlastně hrála od dětství a ještě tam byla Miriam Chytilová, která taky hrála a ještě Dana Vávrová, ta se dostala rok… Takže jsme tam byly z těch Rozmarýn vlastně čtyři, který jsme se dostaly vlastně napoprvé všechny. Tehdy nějakou výjimku udělali a vzali nás.

Oni si řekli tak jo, čtyři bereme.

Nebo nás bylo tolik, že už to chtěli mít z krku a vzali nás všechny. Nevím.

Dokázala sis v té době představit, že se opravdu herectvím budeš živit?

Nevím, tak co v těch čtrnácti si tak jako člověk... Víš, jako neměla jsem žádnou konkrétní představu a vlastně tohle to jsem dělala nějaký dva roky, že jo, od těch dvanácti let, tak mi přišlo samozřejmé v tom pokračovat. Takže vlastně asi jsem měla představu, že bych se tím mohla živit, ale samozřejmě ne konkrétně, že jo.

Na konzervatoři poté existoval zákaz natáčení. Ty jsi točila. Jak to?

No tak tajně, že jo. Tajně jsem točila, no tak, protože ty nabídky jsem měla a vlastně některý, že jo, tam byli profesoři, tam hráli a tak, to se nedalo, přes to to nešlo. Oni pak povolovali ve druháku a ve třeťáku, že točit můžeme. Tak to jsem jako dělala normálně, jako legálně. A potom ve čtvrťáku mi nabídl Karel Kachyňa ty Sestřičky. Tam jsem hrála tu příšernou těhotnou opuchlou osobu, co porodí v sanitce. No, tak, ale točit s Kachyňou, to neodmítneš, prostě. To nejde. No takže jsem tajně samozřejmě utíkala ze školy a vždycky jsem běžela přes most na Náplavku na druhou stranu a tam stál barrandovskej taxík, tajně mě naložili a jeli jsme točit. Protože to prostě nemůžeš odmítnout Kachyňu, To nejde, no. Takže takhle tajně jsem to dělala.

Ty nemáš moc ráda velkou popularitu, práci máš i bez ní. Tuhle cestu sis zvolila sama a je složitější, než kdybys tomu šla hodně naproti.

Asi jo no, ale víš co? A to mám hodně, jako s tou popularitou jako s focením. Já vlastně když se mám fotit třeba jako jenom tak, tak mi to nejde, ale když to mám jako za nějakou roli, tak je to úplně super. Miluju třeba v divadle, když se dělají fotky nebo tak. To miluju, protože tam něco hraju, ale když jsem sama za sebe, tak furt vidím nějaký chyby, jako. Mouchy a tohle se mi nelíbí a tady jsem, tady vypadám příšerně, tady mám hrozný vlasy. Tady nevím co. Prostě tady mám špek nebo já nevím. Prostě něco mi furt vadí a tam nejsem úplně za sebe. Není to prostě, není to ono.

Kromě jiného taky nejsi typ herečky, která by někde ukazovala děti, partnera. Hlídáš si svoje soukromí. Jde to těžko? Uhlídat si v téhle době soukromí?

Hele nevím, já to vlastně dělám jako programově. Já je nikam jako… Vlastně oni ani teď se mnou samozřejmě ani nikam chodit nechtěj, že jo. Že jako: Jsi trapná! Matko! Ale když byly malý, tak vlastně jsem je nikam nebrala a pravda je, že teda ty děti nejsou po mně. Ti chlapci jsou trošku takový jako... Mají distanc, takže nejsou takový jako exhibouškové. Takže ani nechtěj no.

V seriálech hodně často hraješ potvory. Přitom jsi hrozně fajn a jako přátelská baba. Co v těch režisérech a režisérkách vzbuzuješ, že ti dávají tyhle protiúkoly?

No já vůbec nevím, jak to vzniklo, fakt to nevím, ale prostě jednou jsem zřejmě nějakou takovou roli dostala a od tý doby, jestli mi to šlo, nevím. Asi jo, protože pak jsem hrozně dlouho nebo do teď mám takový, jako hodně velký mrchy hraju. Ale hraju je hrozně ráda. Protože se hrajou strašně dobře. Můžeš bejt fakt hrozně zlá, protivná. To je lepší než taková ta hodná.

Já tomu rozumím.

To znáš!

No takhle jako, většinou jako, hodná rovná se blbá.

No tak nějak, no. Asi tak.

Potvory jsou prostě zajímavější. Já si tě kromě Rozmarýn vybavuju ze dvou filmů, nebo ze dvou projektů, které jsem naprosto zbožňovala. Ten první byl „Proč?“, kde jsi byla hodně ostrá punkerka. Jak vzpomínáš na tohle jako natáčení?

No tak to bylo další, jako hodně intenzivní natáčení, kde nás bylo taky, já nevím, čtyřicet po hromadě. Nepřetržitě, prostě dva a půl měsíce a… No strašně ráda na to samozřejmě vzpomínám. Protože ta velká parta a já byla tehdy taková jako. Byla jsem taková drsňačka, to je pravda. Já jsem se jako vždycky snažila bejt, jako drsná holka. Jo, jo, jo. Tak ale asi to na tom plátně tak jako šlo. Samozřejmě ve skutečnosti nejsem tak drsná, jak jsem chtěla bejt. A pak mě to nějak pustilo. Naštěstí, ale já byla taky velká punkerka. Já jsem, třeba když jsem dělala maturitu z herectví ve čtvrťáku, tak jsem si den před tím na nějakým punkovým koncertě obarvila hlavu, půlku hlavy na červeno a šla jsem hrát Julii a to tehdy mě málem vyrazili z těch maturit, ale nakonec mi dali nějakou trojku nebo čtyřku, protože prostě mně se to líbilo, taková ta drsná holka.

A druhá pro mě tvá stěžejní role byla role ve filmu „ Přítelkyně z domu smutku“. Ta byla hodně těžká. Takhle, ten seriál celkově pro mě byl jako naprosto šílenej a musím říct, že k němu musíš jako dozrát, abys ho lidsky dal. Protože to byla šílená doba a ty jsi tam byla jako fantastická. Ivana Chýlková byla skvělá, vlastně všechny, co jste tam hrály, tak ten výsledek byl jako skvělej.

Tak ono to bylo samozřejmě hrozně dobře napsaný. To samozřejmě. Pak to režíroval pan Bočan, že jo, kterej byl nebo je úžasnej. Takže tam se to tak jako… A myslím si, že tam jsme se sešli jako ten tým, ty herečky všechny, jako, že každá byla úplně jiná a vlastně to tam jako sedlo dohromady. Já nezapomenu s Helenou Růžičkovou, když jsme to točili v tý cele, kde fakt byly postavený, jako ne na Barrandově, v Hostivaři byly postavený jako ty chodby vězeňský i s těma celama a v tom malinkým prostůrku, v tý pidicele, jsme byly s Ivanou Chýlkovou a s tou Helenou Růžičkovou a to bylo tak jako úžasný vlastně. Ona teda byla neskutečná, ta Helena. Fakt jako skvělá baba a fakt jako. Ono se to tak jako, když máš dobrýho partnera, to znáš, tak se to hraje samozřejmě podstatně líp než když ten partner tak jakoby moc nefunguje. Takže tam to bylo taky skvělý natáčení. To je pravda. Skvělý! A hrozně ráda jsem to hrála, protože ta byla taky šílená ta Peterková.

Byla!

Ta byla úplně prostě mimo, no. Ta se hrála skvěle, teda. To je fakt.

Jak vypadá třeba tvoje příprava na takovou jako těžkou roli? Když hraješ komický postavy, tak tam asi ta příprava není tak intenzivní?

Je to naopak, protože když hraješ komický role, tak potřebuješ, aby to bylo vtipný, a tam musíš jako daleko víc přemýšlet co, kdy, kde, aby to fakt jako bylo vtipný. Kdežto tady u těchto rolí, když si to přečteš, tak vlastně… Samozřejmě musíš se s tím režisérem, tak jako domluvit, ale tam vlastně můžeš cokoliv, pokud je to taková třeba potrhlá postava, tak můžeš cokoliv a ono většinou pak to vyleze při zkouškách na tom place, co můžeš a co nemůžeš.

Další tvá zásadní role byla v seriálu „ Život je ples“. Tam jsi hrála další potvoru, snachu pana Brzobohatého, a tam došlo vlastně i k týrání.

Ano, ano. To bylo ale hrozně nepříjemný natáčení, protože jsme točili v takový vilce a já jsem byla hrozná mrcha, že jsem ho zavírala do sklepa a on tam byl jako na vozíku, jako, že byl invalidní. A já jsem toho Radka, normálně po těch příkrých schodech do toho sklepa musela na tom vozíku, sama odtlačit dolů. Samozřejmě dole pod kamerou byl jeden kluk, kterej ten vozík držel, ale po těch strmých schodech. Já toho Radka držela a teď jsem si říkala: Ty vole, já toho Radka pustím, to bude průser! A teď jsem se fakt bála, že ho pustím, že se něco stane, přeci jenom už to byl starší pán, jako, už to nebyl mladík a tak jsem No to bylo hrozný, úplně jsem se… Tam jsem teda měla pocit, že jsem taková svině, že se na sebe nemůžu ani podívat, jako. Že jsem fakt hrozná, ale hrozná mrcha.

Psali ti třeba diváci?

No mně konkrétně ne, ale myslím si, že někdo pak říkal, že to bylo tak jako hnusný, že se vůbec diví, že to snad jako vůbec prošlo nebo já nevím, já nevím.

Byla strašná, ta role.

Byla strašná mrcha. Hrozná.

Dokážeš si představit nějakou vysněnou roli pro sebe, kdyby teď někdo řekl, napíšu ti to na tělo. Co by sis chtěla zahrát?

Buď nějakou takovou jako potvoru, protože jak říkám, ty potvory se hrají dobře, anebo takovou nějakou jako, ale o takových se netočí filmy. Ale třeba takovou, jako jsem já ve skutečnosti.

No ne, protože, já vůbec nevím, jak to popsat jo, ale člověk je takovej, že v tom divadle jsi jiná, na natáčení taky jako hraješ něco jinýho a doma jsi taky jiná. Při tomhle tom všem. Kdy máš jako víc věcí, můžeš být zároveň, nemusíš být třeba jenom vážná a na divadle hraješ komedii nebo, to je jedno, ale prostě takovej ten život, jakej je. A já si myslím, že se hrozně málo takových rolí píše. No.

Já si taky myslím, že takový úplně nejsou.

No, nejsou, protože jsou buď vážný ty ženský, nebo jsou takový jakože pracovitý hrozně. Jako, že zase mají jiné zaměření. Prostě takový to, aby se to, aby tam bylo úplně všechno, jako ze života. To mi přijde, že není, moc.

No tak vidíte, tady máme takovou malou výzvu pro scénáristy, kdyby náhodou, a rovnou to posílejte Pavlíně.

Díky.

Já se teď ještě vrátím k panu Brzobohatému, vy jste měli společný nejenom tento seriál „ Život je ples“, ale vlastně vy jste spolu hráli i v divadle. Jak na tu dobu vzpomínáš?

No tak na něj se nedá vzpomínat nějak jako blbě. Pan Brzobohatý byl prostě jako, že jo, pan herec. Takovej jako, a on byl navíc strašně příjemnej chlap, jako s ním se dalo o všem mluvit, a když se mu něco nelíbilo tak rovnou řekl: To ne, s tím jdi do prdele. Píp. Tak jako víš? On byl strašně komunikativní. Co se týče práce, o všem se s ním dalo domluvit. A navíc pak v šatně, vždycky jsme seděli, kecali, na zájezdech jsme byli ve sklípku, tam jsme víno pili, zpívali. On byl úžasnej.

Je nějaký herec v současné době, s kterým by sis chtěla zahrát pár?

Hele to nemám. Vůbec nemám takhle vysněnýho kolegu.

Dobře, zase můžete psát tipy, kdo by se k Mourkový hodil.

Jo, jo.

Málokdo o tobě ví, že fantasticky lyžuješ. Máš třeba v herecké smlouvě, když něco točíš, teď si třeba točila „ Hvězdy nad hlavou“ pro televizi Prima. Dávají ti třeba do smlouvy, Mourek nesmí na hory?

Ne, já to nikde neříkám, že jedu na hory, pro jistotu mám založenou nějakou pojistku, vždycky, když jedu, ale ne, ne, ne, neříkám to, raději. Protože samozřejmě by se to mohlo stát, že jo. Že ti zaprvé, že ti to někdo jako zatrhne a zadruhé, že se ti něco stane. Takže to raději vůbec tohle to, to raději vypouštím, dělám, že to není takový riziko na těch lyžích a zatím to funguje.

Jeden z předposledních dotazů je na tvůj vzhled. Pojďme si říct na rovinu, že ty naprosto klameš tělem. Já nebudu říkat, kolik ti je, ale je jí prostě o dost víc, než vypadá. Teda, jako myslím, teoreticky podle data narození. Nebo chování máme obě pořád někde úplně jinde. Ty nechodíš na plastiky, nechodíš na botox. Máš něco, jako nějakej typ pro ženský, co se na nás teď dívají?

Nemám. Já to asi, to budou nějaký geny u mě. Já jako, fakt je, že nechodím na botoxy, na plastiky, ale moje máma vypadala dlouho taky jako dobře. Samozřejmě vrásky člověk má, s tím nic nenadělám, ale babička asi taky nebo asi určitě, babička taky. Takže zřejmě asi to budou geny. S tím já prostě nemám nic společnýho.

Dobře, takže rada pro vás zní, musíte být příbuzní s Mourkovou. Jinak máte smůlu, aby to vyšlo. A úplně poslední dotaz, až tahle příšerná doba skončí a lidé budou zase moci chodit do divadel. Ty máš jednu věc, která je pro tebe taková jako srdcová. Sama jsi ji dala dohromady s Ernestem Čekanem, jestli se nepletu. O co jde a kam nás můžeš pozvat? Až to půjde.

Tak, až to půjde. Je to komedie, je to česká komedie, jmenuje se Instalace. Napsal ji Jakub Fábel a je to o… Ale to já nebudu prozrazovat, o čem to je.

Ale je to vtipný.

Je to vtipný samozřejmě, je to komedie, tak je to vtipný. A já jsem ji našla, protože já jsem dlouho hledala. My jsme nějak jednu dobu nezkoušeli v divadle a tak jsem si říkala, co. Pojďme něco udělat a pořád jsem hledala, hledala hru, až jsem našla tuhle českou, ale trošku jsem si ji schovala ještě rok. A pak teprve, když jsme se opravdu s Ernestem Čekanem a s Káčou Peřinovou, sešli a říkali jsme, tak už něco musíme. Tak hele, dám vám tohle to. Přečtěte si to, jestli se vám to bude líbit. No a jim se to samozřejmě taky líbilo. No a tak jsme to vlastně v takový nějaký spolupráci jenom herecký mezi námi, se nám to povedlo dát dohromady. Oslovili jsme toho autora, toho Jakuba, ten byl strašně pro. Potom jsem oslovila mého kamaráda, scénografa Pavla Purkrábka, který, myslím si, že zadarmo nám udělal, prostě jako všechno, dekorace, všechno. A vlastně jsme si to takhle sami po kouskách sestavili, postavili. No a teď tu hru, teda teď zrovna ne. Tu hru hrajeme v divadle U hasičů a až bude samozřejmě vhodná doba, až se začne hrát, tak tebe na to pozvu, tys tam taky už měla bejt a nebyla jsi. A všechny diváky na to pozvu, protože je to strašná, ale strašná sranda.

No a já řeknu jednu věc na závěr. Až mě Pavlínka pozve, tak většinou Pavlínka zve plus jeden, takže jeden z vás, pak vymyslíme soutěž a jeden z vás mi udělá doprovod. Takže půjdeme na Pavlínku na „Instalaci“. Děkuju moc. Pavlína Mourková.

Celý rozhovor s herečkou Pavlínou Mourkovou si můžete poslechnout v úvodním videu.

+ Další fotografie

+ Další fotografie