Denisa Jelínková: Nejsem jen holka z plakátu

Jak jste se dostala k práci v PENNY?

Sháněla jsem brigádu, a protože moje maminka pracuje v PENNY v Hostivicích, bylo to vlastně jednoduché rozhodování. Třeba i proto, že jsme spolu mohly jezdit do práce. Potom jsem nastoupila na vysokou školu, ale nedávala mi to, co jsem očekávala, a najednou jsem potřebovala práci. PENNY už jsem znala a věděla jsem, do čeho jdu, takže jsem nastoupila na hlavní pracovní poměr.

Kdybyste neukončila studium na vysoké, čím byste dnes byla?

Studovala jsem medicínu, takže lékařkou. Od malička jsem se na to těšila. Vystudovala jsem střední zdravotnickou školu, kterou jsem ukončila s výborným prospěchem, takže na vysokou školu mě přijali bez přijímacích zkoušek. Po prvním roce jsem ovšem zjistila, že toho stresu je moc, že mám najednou velmi málo času na cokoliv jiného, a postupně jsem pochopila, že to není cesta, kterou chci jít.

Místo kariéry chirurga jste se tedy vydala na kariéru v PENNY? Byly chvíle, kdy jste to chtěla „zabalit“?

Upřímně, ne. Ano, jsou chvíle, kdy toho mám plné zuby, kdy mě něco štve. Jsme jenom lidi a jsou takové dny, kdy nás štvou kolegové, občas zákazníci, ale že bych přemýšlela o tom, že skončím, tak taková chvíle nenadešla, a věřím, že nenastane. Daleko pravděpodobněji budu hledat pozici, která by mě více naplňovala a uspokojovala, protože to je jedna z věcí, kterou na téhle práci oceňuji. Vždy je tady možnost se rozvíjet nebo jít cestou, která mi bude vyhovovat.

Doufám, že půjdu dál

Před čtyřmi lety jste nastoupila na brigádu, nyní jste zástupce vedoucí. To je rychlá kariéra…

Ono to bylo ještě mnohem rychlejší. Na zástupce vedoucí jsem díky zkušenostem z brigády povýšila měsíc po nástupu na hlavní pracovní poměr. Teď na podzim nastupuji do programu Potenciál a doufám, že pak půjdu zase dál.

Řada lidí si řekne, jak mohu dělat kariéru jako pokladní v obchodě…

Není to o profesi. Je to o tom, co tomu chci dát. Vnímám, že tady ta cesta je. Kdo je ochoten své práci dávat to, co je potřeba, pak tu možnost u nás má. Od začátku se mi otevírají možnosti, jak se dál rozvíjet. Třeba nyní přišla od vedoucí nabídka na program Potenciál, a ačkoliv jsem v našem týmu nejmladší, tak se snažím dokazovat, že na to mám, a je jen na mě, zda tu příležitost využiji. Je to o člověku, jaký má přístup k práci, a jak se k tomu postaví.

V čem spočívá program Potenciál?

Sama nevím, jak přesně bude probíhat. Beru to jako když člověk nastoupí do nové školy. Sice tuším, co mě čeká, ale nevím podrobnosti. Pro mě to bude rok učení všeho, co potřebuji, abych sama mohla vést prodejnu. Chci se naučit, jak ještě lépe jednat s lidmi, se zákazníky i kolegy, jak předcházet zbytečným střetům, problémům, jak poskytovat zpětnou vazbu budoucím podřízeným, a tak dále.

Na prodejnách spolu pracují malé kolektivy 15 až 20 lidí. Je to prakticky jako v rodině, kde to někdy funguje, někdy ne, a ne každý s každým vyjde?

U nás v oblasti je šest prodejen a všichni se navzájem známe, ať už z porad z výpomoci při zástupech. Je pravda, že je to taková větší rodina. V rámci oblasti pracují i manželé, sestry, my s maminkou děláme zástupkyně v Hostivicích a v Unhošti, které jsou sedm kilometrů od sebe. Zpočátku jsme pracovaly spolu, ale pak nás logicky rozdělili a za současný kolektiv jsem ráda. Máme přátelské vztahy, každý si může říct svoje, až se bojím chvíle, kdy bych odsud měla odejít.

Potkáváte se i mimo práci?

Naše parta na prodejně je skvělá, jsme přátelé a setkáváme se i mimo práci, a to všichni, včetně naší skvělé vedoucí. Samozřejmě s někým víc, s někým míň. Pro mě je vlastně normální, že se stavím u nás na prodejně i ve svém volnu, podívat se, jak to jde, co se děje, abych věděla, co mě čeká, až přijdu do práce. A potkáváme se i s lidmi z ostatních prodejen v oblasti. Zrovna nedávno jsme se bavili o tom, že bychom nějaké setkání mezi prodejnami udělali.

Práce na prodejnách je práce s lidmi. Jak řekl Jan Werich: „Lidé jsou různí, ba někdy i hrůzní.“ Je tomu tak?

Je to náročná práce. Na své pozici nesedím například tolik času na pokladně, kde je neustálý kontakt se zákazníky, ale vím, jak je to náročné. Někomu vyhovuje se celý den bavit s lidmi, prohodit s každým pár slov, někomu ne, a potřebuje si občas odpočinout. Na druhou stranu, i když nemám náladu nebo lidé kladou hloupé otázky, jsme tady pro ně a naše práce je být na ně příjemní a milí.

Máte své stálé zákazníky, kdy si řeknete: „Neviděli jste paní Novákovou, že tady dnes ještě nebyla…“

Přesně tak to u nás chodí. Takových lidí, na které se těšíme, a kdyby nedorazili, bylo by něco „v nepořádku“, máme víc. Například jeden pán k nám chodí i dvakrát za den, a když jsem se ho ptala, proč si nenakoupí najednou, odpověděl: Co mám doma dělat? Já se za vámi rád projdu...

Hlavně se nebát práce

Komu byste práci v PENNY doporučila?

Takový člověk musí být akční a nebát se fyzické práce. Přece jenom nenosíme jenom kartóny se sušenkami. Musí být asertivní, zkrátka nesmí hned vyletět jak čertík z krabičky, musí mít rád lidi a nesmí být vztahovačný. Prostě pro citlivky tahle práce není.

V PENNY nejsou striktně dané pozice a lidé se v činnostech na prodejně střídají. Která práce vás nejméně a co nejvíce baví?

Může to znít paradoxně, ale nejméně právě práce se zákazníky, protože nejsem tak komunikativní typ. Obdivuji kolegyně, které se umí celý den od rána do večera usmívat a být milé na lidi za pokladnou. Ráda mám, když jsou věci, jak mají být, když je mám pod kontrolou, takže si užívám pořádek, ať už na prodejně nebo v papírech.

Jak složité je udržet na prodejně pořádek?

Je to o organizaci práce. V některé časy býváme na prodejně ve třech, což je prakticky jedna na pokladně, další doplňuje zboží a zástupce nebo vedoucí, který dělá, co je třeba, a ještě k tomu papíry. Často nám lidé přidělávají práci zbytečně, může se samozřejmě stát, že někomu něco upadne a je třeba to uklidit. Nejhorší je, když nám to lidé neřeknou. Vypadá to, že za to můžeme, že nemáme prodejnu v pořádku, ale my to přitom prostě jenom v tu chvíli nevíme.

Prakticky všude si zákazníci stěžují na fronty u pokladen. Mohu jako zákazník udělat něco, abych jim předcházel?

Určitě. Drtivá většina lidí si skládá nákup do tašky hned u pokladny a řada lidí na to má ještě vždy svůj systém, což samozřejmě trvá. Chápu to, každý máme svoje, ale každá prodejna má prostor, kde si můžeme složit nákup do tašky v klidu a bez stresu z toho, že za námi stojí další lidé. Na pokladně jsme pak vlastně mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jednu stranu chceme dopřát čas nakupujícímu si nákup složit podle svého, současně vidíme nervózní lidi, kteří už čekají za ním.

Soutěžíme v „pípání“

Pokladní „odpípává“ jednotlivé položky díky čárovému kódu. Soutěžíte, kdo jich stihne třeba za minutu víc?

Soutěžíme. Ono se to i eviduje. Každý týden dostáváme přehled, jak si kdo vede. Víme i jak si vedou na ostatních prodejnách, takže mezi sebou máme takovou zdravou soutěživost. Probíráme, proč jsme se zhoršili, jak to či ono vylepšit. A soutěžíme a hecujeme se mezi sebou i na prodejně. Nedávno jsem měla za minutu 99 a kolega dokonce 105 položek, ale je pravda, že to byly balíky vod. Běžný průměr u začátečníků je okolo 25 až 30 položek za minutu. My máme takovou laťku 42-43 položek za minutu v týdenním průměru. Když je to 36, pak už se vzájemně dobíráme, že nám to dotyčný kazí.

Moderní zaměstnavatel se v dnešní době soustředí na CRS aktivity, co dělá v tomto PENNY?

V létě jsme měli akci na podporu včel, to nešlo přehlédnout. Pak jsou to tradiční sbírky potravin, podpora potravinové banky, bedýnky s ovocem a zeleninou, což je za mě skvělá věc, PENNY pro ZOO, Hýbeme se hezky česky…

Obavy ze zklamání…

Vy jste dokonce tváří PENNY, lidé vás mohou vidět na náborových plakátech. Jaká byla reakce okolí?

Když za mnou oblastní vedoucí s touto nabídkou přišla, řekla jsem si, že to bude další zajímavá zkušenost. Pak mi došlo, že mě lidé uvidí prakticky všude, a hlavně známí, kteří mě ze střední školy znají jako „šprtku“, co šla studovat medicínu, a nyní budu holka na plakátech v PENNY. Měla jsem trochu obavy, zda někoho nezklamu. Nakonec to dopadlo skvěle. S kamarády jsme se tomu zasmáli. Dokonce mi třeba kamarádka, která byla na dovolené v Českém Krumlově, volala a poslala fotku s tím, že se mě ani na dovolené „nezbaví“…

Jaké to vlastně je, potkávat se doma s maminkou, když obě děláte stejnou práci ve stejné firmě?

Zpočátku, když jsem s ní pracovala na brigádě a byla vlastně moje nadřízená, tak jsem to tak brala. Také jsme se dostaly do sporů, ale vždy jsme to zvládly. Jak to bývá, rodiče jsou na své děti přísnější, alespoň jsem to tak vnímala. Dnes jsem za to ráda a už je to jiné. Máma mi i zavolá, když potřebuje s něčím poradit, což mi, samozřejmě udělá radost. Probíráme doma, co se děje, jak něco vyřešit, až nás táta občas musí zastavit, protože to není na 10 minut, ale řešíme to třeba dvě hodiny.

Co váš volný čas?

Jsem docela workoholik, takže i když mám volné odpoledne a nemám kam pospíchat, tak zůstanu i déle v práci. Jinak trávím ráda čas s kamarády, jdeme si večer někam sednout, s kamarádkou zajdu na kávu. Ráda se věnuji sama sobě, chodím si zacvičit. Dřív jsme hrávala tenis a mám rád pohyb. A ráda také čtu. Myslím, že se tomu říká aktivní odpočinek. Dělám to, co mě baví a na co mám v danou chvíli náladu.

Máte nějaký sen? Někdo si chce třeba skočit padákem…

Tak to bych také ráda, ale nemám nějaké velké sny. Spíše si dávám konkrétní cíl, který se pak snažím splnit. Teď je to zažít safari v Africe.

Kde se vidíte za pět let?

Za pět let? Bude mi takřka 30, takže možná rodina, dítě, ale do té doby bych ráda ještě povýšila, třeba na vedoucí prodejny, a pak bych se vrátila a pokračovala na nějaké manažerské pozici. Nemám konkrétní představu, kam až chci dojít. Beru to postupně. Nedává mi smysl měnit každý rok práci a hledat, zda to či ono nebude náhodou to pravé. Když budu dobrá, budou přicházet příležitosti. A to mě na PENNY baví, protože nemusím zůstat na prodejně, ale mohu se vydat.