Dcera Josefa Laufera Ester: Táta dostane do rakve doutník na cestu. V kómatu se na mě díval

Ester Lauferová: Jak odcházel můj táta Josef Laufer

Paní Ester, upřímnou soustrast. Prožíváte teď chvíle, kdy jste sice obklopena spoustou lidí, kteří s vámi soucítí, ale ve skutečnosti jste asi nejvíc sama, že?

„Děkuji. Naštěstí mám kolem sebe opravdu dobré lidi, a to jak své přátele, tak přátele táty a mámy. I partner je mi oporou, jako celé ty čtyři roky. Spíš jsem hrozně unavená. Tak snad budu říkat věci, které budou trochu dávat smysl.“

Příčinou smrti tatínka Josefa Laufera bylo srdeční selhání?

„Ano, zemřel přirozenou cestou tímto způsobem. Teď bych asi ráda uvedla na pravou míru, jak to bylo. Táta byl čtyři roky v kómatu, ze kterého se neprobral.“

Chápal jsem to tak, že byl ve vegetativním stavu.

„Ano, byl to vegetativní stav, ale tam není moc velký rozdíl. Nebyl na přístrojích, ale neprobral se k vědomí. V každém případě nebyl v umělém spánku.“

Vegetativní stav

Vegetativní stav, jinak zvaný i apalický syndrom, je zvláštním typem poruchy vědomí. Člověk ve vegetativním stavu má zachované kmenové reflexy včetně spontánního dýchání a srdeční akce. Není ovšem schopen komunikace a nemůže žvýkat ani polykat.

Otočil hlavou a díval se na mě

Lidé v podobných situacích říkají, že pacient na ně reagoval…

„Určitou dobu tam nějaká naděje byla, nějaké reakce jsem tam viděla, pánbůh ví, co znamenaly. Sem tam se na mě podíval, mým směrem nebo na mého partnera. Dlouho to tak bylo. Byl schopný natočit hlavu, ale postupně během těch čtyř let slábl. A samozřejmě jsme spolu nemluvili. Nechci říkat, že reagoval tak, že bylo jasné, že se probere, ale nějaké reakce tam byly. Čím byly způsobené, těžko říci.“

Věděla jste, že se blíží konec?

„Byl v tomto stavu čtyři roky, bylo mu tolik, kolik mu bylo, takže naděje, že by se jeho stav mohl zvrátit, se zmenšovala a zmenšovala, až tam prakticky už žádná nebyla. I když doufáte do poslední chvíle, přestože víte, že to už nejde, že to nemá cenu a že už ani pro něj by to nebylo dobré, ale snažíte se nevzdávat. Člověk by na to měl být teoreticky asi připravený, ale zemřel mi táta a na to se zkrátka nemůžete nikdy připravit, přestože víte, že je mu už líp. Nechcete se dívat na to, jak váš blízký, kterého máte strašně rádi a kterému nemůžete nijak pomoci, postupně odchází…“

Dlouho vzdoroval…

„Ano, bojoval statečně. Byl bojovník, život měl rád. Ale vyhrát to nemohl, takže jsem ráda, že už to nemusí dál podstupovat. A já se s tím časem vyrovnám.“

ZPOVĚĎ

Odcházení Josefa Laufera: Dcera poprvé dojemně promluvila, pohřeb bude jen pro přátele a rodinu

Obětaví zdravotníci v Motole

Kde tatínek zemřel?

„Bylo to v sobotu okolo desáté večer. Stále jsem chránila jeho soukromí, a tak jsem tajila, kde ležel, ale nyní mám i povolení nemocnice, takže bych chtěla moc poděkovat nemocnici v Motole. Personál oddělení dlouhodobé intenzivní péče se o něj staral neskutečně. Nikdy nebudu moci vyjádřit vděk, který k nim pociťuji. Starali se o něj opravdu obětavě. Táta byl tedy za tu dobu na různých místech, v nemocnicích i jinde, hlavně kvůli covidu, i těm všem děkuji. Ale nejvíc času strávil a nakonec i zemřel v Motole.“

Měla jste šanci dát mu sbohem?

„Nebyla jsem u toho, když odešel, ale volali mi okamžitě poté a mohla jsem hned přijet a rozloučit se s ním.“

Připravovali vás lékaři na to, že se přece jen blíží tatínkův odchod?

„Ne. Věděla jsem od nich, že u takové poruchy vědomí to může přijít zničehonic. Počítala jsem tedy s tím, že mi zavolají spíš až ve chvíli, kdy se to stane. Ale jak to bylo pozdě večer, neznámé číslo, tak jsem hned pochopila, že to je telefonát, kterého jsem se tak obávala a o němž jsem věděla, že jednou přijde…“

pieta

Lidé truchlí po zesnulém Josefu Lauferovi: Květinu přišla položit i jediná dcera Ester

Doutníček na cestu

Už víte, jak to bude s pohřbem?

„Ano, ale nerada bych to zveřejňovala. S tátou se rozloučíme v kruhu rodiny a kamarádů. Pokud se bude chtít někdo z fanoušků také poklonit památce tatínka, bylo za tím účelem zřízeno pietní místo v Divadle Broadway. Sama jsem tam byla položit květinu. Děkuji divadlu, že to místo vytvořilo, táta měl Broadway moc rád, své kolegy i jeho ředitele Oldřicha Lichtenberga. Před pondělními představeními tátovi poděkovali. Viděla jsem nahrávku, musím říct, že mě to dojalo.“

Zazní na pohřbu Sbohem lásko, já jedu dál?

„Myslím, že spíš ne, i když konečná skladba písní není hotová a budeme se o tom radit, třeba s kolegy táty z kapely Golem. Nepřipadalo mi ale zatím, že by tam tahle písnička měla být. On byl rád, že se lidem líbí, byl překvapený tím, že si ji vybrali řidiči kamionů a že měla až takový úspěch, ale patří mi k němu spíš jiné songy. Ze svých písniček měl rád spíš své stařičké, třeba Artistu nebo New York, New York. A pak měl samozřejmě sám rád různé zpěváky.“

A doutníček do kapsy na cestu pro tatínka máte v plánu?

„Zrovna dnes mě to napadlo, tak ho dostane.“

Stihne se s ním rozloučit i španělská větev příbuzných?

„Ano, rodina přijede.“

Už víte, kde bude pohřbený?

„Vím, bude s maminkou, ale místo si nechám s dovolením pro sebe.“

Vzpomínka

Jiří Krampol v slzách: Pro Pepu to bylo vysvobození, říká. Hvězdy oplakávají Laufera

„Říkal mi Esterko nebo Moje niña“

Po smrti maminky jste mi říkala, že oba rodiče pro vás byli mimořádně formativní. Čím táta?

„Cokoli dávalo aspoň trochu smysl, vždy mě v tom naprosto podporoval. Poslouchal mě, co o tom říkám, zajímalo ho, co dělám, povídal si o tom se mnou. A obzvlášť vděčná jsem mu za to, že mi dal pozitivní náhled na život. Měl ho rád tak jako nikdo jiný, koho znám. Do poslední chvíle se o všechno zajímal. Vnímal to tak, že když mu byl život dán, má ho také pořádně a naplno žít. Čistě pozitivní přístup, který mi vštěpil, nebo to, jak měl rád lidi, to pro mě bylo a je důležité, moc jsme si v tom rozuměli. A moc mi to chybí.“

Sám mluvil plynně několika jazyky. To vám také předal?

„Ano, ale přirozeně.“

Jak vám říkal?

„Esterko asi nejvíc. Nebo ,moje niña’ (španělsky holčička – pozn. red.). Ale my si říkali různě. Rádi jsme si hráli s jazyky a se slovy.“

ÚMRTÍ

Zemřel zpěvák Josef Laufer, bylo mu 84 let. Poslední léta o sobě nevěděl

„Táta mi moc chybí“

Měl velmi zvučný hlas. Míval cholerické chvilky, až se třásly okenní tabulky?

„Táta nebyl cholerik. To spíš maminka. Oba jinak byli umělci se vším, co to s sebou nese. Táta se uměl rozčílit, ale oba byli především velkorysí.“

V čem vám nejvíc otec chybí?

„Že už si s ním nemůžu povídat o věcech, které se dějí. Na všem se opravdu snažil vidět to pozitivní, v tom se odlišoval naprosto od všech.“

Byl to fešák. Zaregistrovala jste někdy, že by na něj maminka (kostýmní výtvarnice Irena Greifová – pozn. red.) někdy žárlila?

„To ne. Máma byla dost svá. A jen tak mimochodem, sama byla v mládí velká krasavice.“

+ Dalších 30 fotografií

Tuňák mi zničil hru, tvrdí Martin ze Zrádců. Odsoudil Honzův hysterák a odhalil, jak moderátora snášeli ostatní