Rose Marie Kennedy byla prakticky úplně normální dívka, která se narodila do poměrně hodně ambiciózní rodiny. Jejím jediným hendikepem bylo, že nebyla až natolik bystrá a ctižádostivá jako její ostatní sourozenci.

Pravdou je, že byla sice trochu pomalejší, ale ne zase tolik, aby se za ni její rodina musela vyloženě stydět a provést jí něco tak odporného. Když jí bylo 15, umístili ji rodiče do kláštera Svatého srdce v Providence na Rhode Islandu, kde jí zařídili speciální individuální výuku.

Rose bohužel ale nevykazovala takové výsledky, jako by si její hrdí rodiče představovali. Čím byla starší a šla do puberty, tím se stávalo její chování nezvladatelnější. Rose byla zkrátka živá dívka, která měla vždy ke všemu co říct.

S tím se ale nedokázali smířit rodiče, a tak se uchýlili k razantnímu kroku, který nebohé dívce zničil kompletně celý život. Když bylo Rose dvacet let, tak se občas stávalo, že utekla z kláštera a toulala se sama po nocích.

To jejího otce dovádělo k naprostému šílenství a ze všeho nejvíce se obával, že jeho dcera nechtěně otěhotní a poškodí tím celé dobré jméno rodiny, která se začínala stávat politicky silnou. Po odborné poradě s psychiatry došel otec k jedinému řešení. Provést Rose lobotomii.

Lobotomie je operativní přetětí nervových vláken spojujících mozkový lalok s částmi mozku, které jsou zodpovědné za emocionální reakce. Kennedy doufal, že tímto krokem se pouze jeho dcera uklidní a nebude již tolik vyvádět. To se ale bohužel šeredně zmýlil.

Během celého zákroku byla Rosemary vzhůru, dostala jen utišující prostředek proti bolesti. „Udělali jsme jen malý řez, ne větší než palec,“ snažil se ospravedlnit svůj krok James Watts, jenž se spolu s vyhlášeným zuřivým „lobotomistou“ Walterem Freemanem vrtal v dívčině hlavě.

Operace se ale nezdařila a dopadla katastrofálně. Rose byla na úrovni dvouletého dítěte, nemohla pořádně chodit ani mluvit, ochrnula jí ruka, pomočovala se, neuměla se sama najíst ani obléknout, potřebovala neustálou péči a dohled.

Otec Rose byl zděšený a dceru poslal do ústavu. Její matka ji přes dvacet let neviděla a otec ji až do své smrti v ústavu nikdy nenavštívil. Nesmělo se o ní mluvit doma, natož na veřejnosti.

Dodnes se stále spekuluje, zda Rosemary byla, či nebyla mentálně retardovaná. Existují důkazy, že bez problému četla, psala, násobila a dělila a že její IQ bylo určitě vyšší než 75, což je práh pro mentální retardaci.

V každém případě to byla lobotomie, co z usměvavého, veselého a normálního děvčete, které kdysi tančilo, zpívalo a hrálo tenis, udělala nemohoucí trosku, neschopnou se o sebe postarat. Celý život pak prožila v ústavu, kde také ve věku 86 let zemřela, aniž by si byla vědoma smutného údělu, který jí její rodiče přisoudili. Kdo ví, jak by se její život vyvíjel, kdyby mohla zůstat sama sebou.