Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s užitím cookies souhlasíte.Rozumím
Trendy tagy Hrdinové ze záchranky StarDance 2019 Horoskop Počasí

Nejnovější kauzy

Budete trestat špatné vysvědčení? Psycholog Klimeš promluvil o chybách při výchově

+ Další 3 fotografie
Výchova
Dětství je rozhodně složitou záležitostí. Nepřináší jen radosti, ale i starosti. A každý rodič ke svým potomkům přistupuje jinak. Jenže jaká je správná výchova a co rodiče dělají špatně nebo podceňují? Má smysl děti trestat za vysvědčení? Nebo raději povzbudit? Redakce eXtra.cz se zeptala uznávaného psychologa přes rodinnou výchovu a partnerské vztahy Jeronýma Klimeše, který na složité otázky zná odpovědi.

Vychovávat dítě rozhodně není nic jednoduchého. Každý rodič udělá v některých oblastech výchovy vážné chyby, stejně jako je dělali naši rodiče a jako je budou dělat i naše děti ve svých rodinách. Je však třeba, aby těch chyb bylo co nejméně.

Vysvědčení je hodnocením i vaší práce!

Pokud dítě přinese špatné vysvědčení, tak si musíte sáhnout do svědomí jako rodič. Je to i hodnocení vaší práce. Zpytujte svědomí, zda jste pro lepší známky vašeho potomka udělali všechno. Odpíchněte se od špatných známek k diskuzi. Vezměte dítě do cukrárny či na společný oběd a mluvte s ním. Základy máte, tak začněte pomalu stavět na tom, že příští rok to bude lepší. Nebuďte jen negativní. Ano, mluvte také o chybách, ale rozhodně nebuďte jen kritik. Určitě je něco, co se vašemu potomkovi povedlo. S vysvědčením, které držíte v ruce, toho už moc neuděláte. Myslete pozitivně směrem k novému školnímu roku. A ještě jedna věc je horší než kritika. Je to nezájem. Pokud se na vysvědčení ani nekouknete s tím, že nemáte čas, bude to pro dítě znamenat, že jeho „práce“ vás nezajímá.

Jaké další chyby rodiče dělají při výchově?

Ve spolupráci s psychologem Jeronýmem Klimešem jsme sestavili patnáct nejčastějších věcí, kterých by se rodiče na dětech neměli dopouštět. Podle něho se rodiče štěpí do protikladných excesů: Někdo se například věnuje dítěti příliš, druhý naopak příliš málo. Jeden ho moc driluje, druhý naopak vede k zahálce. Každý pak velice dobře vidí chyby toho druhého, ale své vlastní chyby si už neuvědomuje, podceňuje je či bagatelizuje.

Pořizují si málo dětí a pořizují si je pozdě. Člověk začíná optimálně fungovat jako rodič, pokud má tři čtyři děti. Například přestává dělat práci za děti, ale rozděluje úkoly. Nefixuje se tolik na děti, dopřává jim více svobody. Rád se o děti na čas podělí s druhým rodičem či prarodiči. Lépe snáší jejich odchod v dospělosti. Děti by se měly pořizovat do 30 let a neriskovat neplodnost. Lidé si nechají sebrat rodičovství tím, že v dospělosti se dětí zbavují. Na stáří zjistí, že vlastně nikdy v životě nebyli pořádně rodiči.

Nevěnují se jim, poskytují jim málo péče. Problém zejména přezaměstnaných otců, kteří se vracejí domů z práce po 18:00. Problém matek, které jdou příliš brzy do práce (před 3. rokem dítěte). I velmi malé děti nutí spát osamoceny v dětských pokojíčkách, i když o to děti rozhodně nestojí.

Věnují se jim příliš. Problém zejména matek a rozvedených otců, již mají jedno, maximálně dvě děti. Celoživotně mají problém udržet si od dětí zdravý odstup. U dospívajících dětí vytvářejí „mamahotely“ (když potomek zůstane u matky až do pozdního věku) a dělají si z nich doživotní partnery, čímž jim zabrání dospět a najít si vlastního životního partnera.

Dělají rozdíly mezi dětmi – když jsou v rodině třeba tři děti, jednomu fandí a dalšího odstrkují. Rodič by měl využít své mentální převahy nad dítětem k tomu, aby děti nepoznaly, že jeden sourozenec je rodiči sympatičtější než druhý.

Nedávají si pozor na své komunikační nešvary. Mluví na děti ironicky, i když děti ironii nerozumí a berou ji doslova. Trestají dítě dlouhotrvajícím mlčením. Mluví k němu nevlídným stylem, který si nedovolí k nikomu jinému. Někdy dokonce dítěti i lžou.

Vnucují dítěti roli soudce, který má rozřešit partnerské problémy rodičů.

Dělají s dětmi koalice proti druhému rodiči či jiným dospělým a nutí dítě, aby si jednoho rodiče vybralo a druhého zavrhlo (Oidipovská volba). Vytvářejí koalice s dospělými dětmi proti jejich partnerům. Tedy soupeří o své dítě s partnery svých dětí. Prarodiče soupeří se snachou/zetěm o vnoučata. To bývá problém zejména těch rodičů, kteří měli málo dětí.

Nevedou děti k domácím pracím nebo naopak využívají děti jako levnou pracovní sílu.

Rodiče se hádají před dětmi. Neoddělují problémy mezi sebou od toho, co by mělo vidět dítě.

Rodičům jde o známky a ne o vědomosti. Dělají s dětmi koalici proti učitelům a bojkotují výuku. Rodičům záleží na tom, jakou má dítě známku z matematiky, ale nezáleží jim na tom, zda skutečně umí matematicky myslet. Nezájem o vzdělání se u rodičů projevuje tím, že na konci školního roku dělají scény kvůli vysvědčení, ale během roku se minimálně zajímají o to, co se ve škole probírá třeba v češtině. S tím souvisí i fakt, že děti málo čtou – ostatně stejně jako se už dávno nevzdělávají jejich rodiče. Protilehlým excesem je drilování příliš mladých dětí (před pubertou) do extrémně soutěživého výkonu (problém přijímaček na víceletá gymnázia).

Vedou děti k sebestřednosti a pohodlnosti, neřkuli povýšenosti. Děti pak vyrůstají s masivními pocity nároku na kde co a v dospělosti se nestačí divit, že se s nimi život ale vůbec nemazlí. S tím souvisí i naprosto nepřiměřené kapesné, které některé děti dostávají, takže se nikdy nenaučí zacházet s penězi. Ze školy jsou zvyklé na všemožné úlevy např. kvůli dyslexii. V zaměstnání je ale každému úplně jedno, jestli měly nějakou vývojovou poruchu.

Nechávají děti ponocovat. Děti jsou pak nevyspalé a depresivní a nic je ve škole nezajímá, protože okolo 11:00 usínají na lavici. S tím souvisí pravidlo – dítě na noc odevzdává svůj mobil, tablet či počítač.

Tolerují u dětí drogy – zejména alkohol, kouření a marihuanu a nechávají děti dlouhé hodiny napospas digitálním zařízením. Dítě by nemělo být na digitálních zařízeních déle než jednu hodinu denně. Dítě by nemělo mít v pokoji vlastní televizi.

Rodiče přepisují společný majetek na děti dlouho před svou smrtí, například kvůli rozvodu. Když se pak jejich ratolesti samy zadluží, exekutoři vystěhují stárnoucí rodiče z domu, který si postavili vlastníma rukama. To pak vede k doživotní nenávisti mezi rodiči a dětmi.

U dospělých dětí rodiče ignorují pravidla výměnku. Vstupují do domácnosti, natož ložnice dětí bez pozvání: „My jsme vám ten dům darovali, tak si sem můžeme chodit, kdy chceme.“ Nemají nastavené hranice. Půjčují si mezi sebou větší finanční sumy bez smlouvy a bez ochoty je vrátit. Nechají se naopak dětmi využívat.

Fyzicky je trestají. Naplácání je velmi neefektivní metoda trestu i vynucení poslušnosti. Klasickou obrannou reakcí rodičů je argument „Já jsem taky dostával a nijak mi to neublížilo.“ Jenže lidé, kteří byli v mládí tímto způsobem trestáni, ve větší míře trpí psychickými potížemi a častěji se chovají asociálně.

Vše řečené se dá shrnout do dvou obecných pravidel:

  1. Chovám se k blízkým lidem lépe než k návštěvě či k šéfovi v práci.
  2. Chovám se k dětem tak, aby se ke mně ve stáří rády vracely.

Prostě aby bylo druhým příjemné se mnou žít. K dětem se rodiče často chovají bezdůvodně velmi nelaskavě a nevlídně. Je třeba si uvědomit, že okolo třetiny dospělých mužů se v dospělosti vůbec nebaví se svým biologickým otcem. Pokud nechcete tak také dopadnout, je třeba se o děti zajímat v době, kdy o to ony samotné ještě stojí.

Blíží se vysvědčení a je zcela jasné, že ne každé dítě domů dorazí se samými jedničkami. Zvažte tedy, zda je důvod pro křik či nějaký ten pohlavek, když zrovna váš potomek nedonese ukázkové vysvědčení. Trpělivost a komunikace s vaším potomkem může mnohdy přinést vytoužené ovoce!

A rada na závěr: Projděte si životopisy opravdu úspěšných a slavných lidí. Měli vždy samé jedničky? Co myslíte?

Mohlo by vás zajímat

Další články