Trendy
Výměna manželek 2024 válka na Ukrajině Survivor 2024 Kate Middleton

Boxer Rosťa Osička: Kariéru jsem si pokazil sám. Byl v tom alkohol a rvačky

Boxer Rosťa Osička: Kariéru jsem si pokazil sám. Byl v tom alkohol a rvačky
Zdroj: Se souhlasem Rosti Osičky
rozhovor
Boxer Rostislav Osička (64) se otevřeně vrací ke své kariéře. V rozhovoru vzpomíná na své úspěchy i pády a komentuje aktuální dění ve společnosti. Z boxera se stal básník a malíř, který napsal svou knihu a chystá další výstavu svých děl. Věří, že se svět brzy vrátí do starých kolejí.

Jak vnímáte situaci s koronavirem?

Doba je velmi složitá, jen vláda to asi moc nevnímá. Já se jí nedivím, ti mají své platy a domy s bazény, ti jsou jako jediní v pohodě. Mají v tom šílený zmatek, pravá neví, co dělá levá, je to ostuda. Vůbec nejsou jednotní, při tom kdy jindy by měli táhnout za jeden provaz než teď? Národ je nešťastný a zuřivý. Částečně se přikláním k různým konspiračním teoriím.

Vaše hlavní činnost je instruktor a trenér boxu, teď toho asi moc nemáte, že?

Dělám to pořád, i když teď samozřejmě ne, protože je všechno zavřené. Celá léta jsem byl v jednom hodně velkém a známém fitku, ale teď se tam změnil majitel a vypadá to, že po nás budou chtít neúměrný nájem, tak se budu asi přesouvat na Vinohrady do Radiopaláce. Udělám si to po svém. Vždycky jsem si nejvíc vážil svobody, nenechám se nikým peskovat. Svoboda je to nejcennější.

Jak to vlastně bylo s vaší sportovní kariérou?

Začínal jsem v deváté třídě, kdy mě do hodonínského boxerského klubu vzal kamarád z vedlejší vesnice. Tam jsem byl jako dorostenec a poté jsem soutěžil 1. národní ligu za ZVL Skalica na Slovensku a pak už byla Dukla Olomouc. Velmi mě to bavilo. Pravdou je, že ze začátku jsem měl největší problém inkasovat ránu. Bál jsem se rány. To jsem se odnaučil, ale nakonec to vlastně zase tak dobře nebylo, protože jsem později některé rány inkasoval zbytečně. Box je nejen o síle, ale především o celkové kondici, koordinaci a vytrvalosti, takže jsme hodně času trávili na atletickém stadionu. Nikdy mě nebavilo skákání přes švihadlo. Poté jsem 5 let boxoval za Duklu Olomouc, což byl vrchol mé kariéry. Měli jsem zde na tu dobu naprosto skvělé podmínky, po obědě jsme dostávali pomeranč, což bylo tenkrát něco. Během působení v Dukle jsem jezdil po světě a kromě toho, že jsem byl několikanásobný amatérský mistr ČR, jsem byl také třetí na mistrovství Evropy v Německu. Dále jsem získal 3x bronz na armádním mistrovství světa na Kubě, v Severní Koreji a v SSSR. Tam byly ty největší hvězdy té doby, byli tam i vítězové olympiády.

Byl jste na vrcholu, proč jste tam skončil?

Po 5 letech v Dukle jsem se někde porval a musel jsem odejít. Bydlel jsem na ubytovně a šel jsem psychicky i výkonnostně dolů. Naposledy jsem boxoval za klub Uhelných skladů. Začal jsem se potloukat po barech, protože jsem měl mizerné zázemí a doma mě to nebavilo. Kariéru jsem si pokazil já a také vedení klubu, které mi neposkytlo to správné zázemí. Mrzí mě to dodnes. Popíjel jsem během sportovní přípravy, a tak jsem se připravil o možnost reprezentovat naši zem na olympiádě.

Byl jste kdysi skoro na dně, jak jste se z toho dostal?

Najednou jsem si řekl dost. Hodně jsem se na sebe urazil a začal jsem na sobě zase makat. Odrazil jsem se ode dna a nastavil jsem si jasnou cestu. Jako věřící člověk jsem pochopil, o čem ten život je, a sice, že bez víry je život o ničem. Jsem křesťan a chodím do kostela. Dodržuji tradice a svátky. Od té doby jsem nezaváhal a dělám všechno, co mi dělá radost. Myslím, že je za mnou kus slušné práce.

Co je pro dobrého boxera nejdůležitější?

Boxer musí mít hlavně bojovné srdce. Musí se umět rychle vzpamatovat z úderu a překonávat slabosti a bolest. Prožil jsem si pár pořádných zranění, během tréninku jsem měl přetrhané vazy v rameni, několikrát přeražený nos, ale nejhorší zranění jsem prožil při boxu s kubánským boxerem v Sovětském svazu na mistrovství světa spřátelených armád, kde jsem získal bronzovou medaili v roce 1978. Třetí jsem byl, protože jsem po zranění už nemohl pokračovat dál. Zvedákem, což je úder vzhůru proti bradě, mi soupeř rozdrtil obě čtyřky v ústech. Scvakla mi sanice a rozdrtilo mi to několik zubů. Jak já říkám, to byl kankán…

V době, kdy jste byl na vrcholu, jste byl v nejlepší kondici, to po vás ženy musely šílet…

Já jsem na ženské neměl moc času, všechno šlo stranou. Měl jsem jasné priority a tohle bylo mimo můj záběr. Měl jsem kamarády, co se zamilovali, začali kvůli ženské šidit tréninky, pak se rozešli a přišli vlastně o všechno, protože návrat do profi sportu už nebyl možný.

Vy jste měl nějaký opravdu vážný vztah? To se moc neví…

Jasně, měl jsem ženu, se kterou jsme se před osmi lety rozešli. Bezvadná baba, byli jsme spolu 20 let. Dlouhá léta dělá ve veřejné správě. S touto ženou mám dceru Klaudii. Syna mám s první ženou, se kterou jsem žil jen rok a oba jsou na Moravě. Dceři je 25, dělá na FAMU a synovi Rosťovi je 36 a je velmi šikovný. Děti se mi povedly a to je nejvíc.

Součástí vaší kariéry bylo i kaskadérství a příprava českých herců k různým rolím…

Ano, učil jsem Pavla Nového, který byl velkým sportovcem, taky Davida Švehlíka, který má na box velký talent a chodil na tréninky pro radost. Samozřejmě jsem připravoval i Marka Vašuta na film Pěsti ve tmě. Přátelím se s Ondřejem Vetchým, s Petrem Čtvrtníčkem (56), který byl velmi zábavný. Jednou se na mém tréninku ukázal i Pavel Liška, ale pak už nepřišel. Hodně sportovních zážitků mám i s Vladimírem Kratinou. Ještě se vrátím k filmu Pěsti ve tmě, před konkurzem do tohoto filmu jsem chvíli trénoval i Jirku Krampola (82), který se o tu hlavní roli také ucházel, ale nakonec vybrali mladšího Marka Vašuta. Někteří se mě nejdřív trochu báli, ale kdo mě pozná, pochopí, že neublížím. Nikdy jsem si na tréninku na nikom nezvedal ego, nesnáším povýšenost a přílišné sebevědomí a studené čumáky vůbec. Když jsem se v mládí občas porval, nikdy to nebylo kvůli tomu, že bych se potřeboval vybít. Vždycky jsem bránil kamarády a nenáviděl jsem bezpráví. To nesnáším dodnes, o to víc mě štve současná situace, kdy jsme všichni v podstatě zajatci neschopných politiků. Jsem vlastně rebel. Nechci se smiřovat se zákony dnešní doby, kdy platí za normální podrazy a nedodržení slova. Nesouhlasím ani s momentálním vedením boxerského profi prostředí.

Vy jste oficiálně vedený jako trenér?

Ano, mám všechny papíry, jsem profesionální trenér, ale dělám si to po svém. Nejsem spokojený se zákulisím boxu. Už nevedu žádné mančafty, mít svůj klub je hrozně únavné, mám už svůj věk. Vychoval jsem spoustu kluků, často se mi stává, že jdu po Praze a někdo na mně volá „trenére ahoj“, což mě těší. Vím, že si mě hodně kluků váží, protože jsem pro ně udělal opravdu hodně.

A pak se z drsňáka stane malíř a básník?

No, malování bylo vlastně ještě před boxem, protože já jsem chodil do Lidové školy umění. Bohužel jsem toho nechal kvůli sportu a žil jsem život, kdy nebyl čas ventilovat svoje emoce a pocity. Před lety jsem se k malování vrátil, bylo to i hodně díky tomu, že jsem se z nějakých důvodů začal víc a víc potkávat s umělci a výtvarníky. Konzultoval jsem s nimi, naslouchal jsem, diskutoval a řešil svoje prvotiny s těmi nejlepšími a po létech zkoušení jsem zjistil, že se moje obrazy začínají líbit. Po samostudiu, které mi ale trvalo mnoho let, jsem pochopil zásady malování. Nejdůležitější jsou čtyři pravidla, kterými se řídím, a sice „zatížení vespod“, obraz musí mít tzv. „zlaté řezy“, „vyváženost kompozice“ a cit pro barvy. Cit na barvy mám, říkají to všichni, tak jim budu věřit. Celý můj příběh jsem nedávno vydal ve své nové knize, která se jmenuje Čas… nejen o boxu, kterou jsme sepsali se spisovatelkou a novinářkou Marií Formáčkovou. Jsou tam všechny křivdy a pocity, které mě provází životem. V knize jsou i retrospektivní fotografie, které mě samotného překvapují, co všechno jsem vlastně v životě stihl.

Když jsme u těch obrazů, pojďme u toho ještě chvíli zůstat…

Rád maluji folklor. Líbí se mi lidové tance a tradice. Myslím, že velký zájem byl vždycky o obrazy z prostředí boxu, které jsou mi samozřejmě velmi blízké. Často maluji koně, bezdomovce a ulice s lidmi, to všechno jsou vzrušující témata k malování. Snažím se vždy zachytit život a jeho proměny, jeho pestrost a různorodost.

Máte za sebou mnoho výstav, ale jedna hodně významná vás čeká…

Je to tak, 27. května bude zahájená velká výstava v galerii Litoměřického muzea a asi se jedná o největší a nejrozsáhlejší sbírku mé práce. Budu vystavovat své dřívější práce, ale pro tuto výstavu jsem namaloval mnoho nových obrazů, dalo mi to hodně práce, ale strašně se na to těším. Není to prodejní výstava, jedná se opravdu o kvalitní záležitost, která má i svého kurátora. Samozřejmě obrazy obyčejně prodávám, ale případně až po výstavě. Těší mě, že je o moji uměleckou práci zájem, mám pocit, že tím malováním si malinko kompenzuji trochu nedotaženou sportovní kariéru. Je to zadostiučinění, když si čtete pochvalné kritiky o svých obrazech. Na vernisáži budou rovněž vystaveny mé básně a balady, snad už bude v té době svět v pořádku.

Co dělat při jaderné havárii: Základní rada zní schovej se a zůstaň v kontaktu, říká Dana Drábová

Související články

Další články

Nejnovější kauzy