Bizarní zákulisí Extraktorů: Štáb nalétal 280 tisíc kilometrů, herci se dorozumívali pantomimou

280 000 kilometrů ve vzduchu

Natáčení druhé řady znamenalo pro herce a štáb pořádnou porci cestování. Jen herci během pobytu v Turecku nalétali dohromady více než 280 tisíc kilometrů. Technika a další vybavení přitom putovaly po zemi. A jednoduché nebylo ani překračování hranic. Odbavení zbraní a rekvizit potřebných pro natáčení zabralo pokaždé i 24 hodin.

Doporučené video: Ukázka z Extraktorů

40 aut a jeden definitivní konec

Akční série si vyžádala také pořádnou flotilu vozidel. Před kamerou se během natáčení vystřídalo 40 aut. Jedno z nich ale čekal skutečně filmový konec. Speciálně upravený vojenský Land Rover, který ve druhé řadě sloužil veliteli Hizballáhu, dosloužil. A jeho konec přišel téměř symbolicky. Definitivně se rozbil přesně ve chvíli, kdy padla poslední klapka. Výrazně pomáhali také místní. Do natáčení se zapojilo více než 200 tureckých herců a komparzistů, které filmaři získávali mimo jiné z divadel v okolí Tarsu. Jenže spolupráce měla jeden háček. Mnozí místní herci a komparzisté neovládali angličtinu. Režisér a štáb proto museli často improvizovat a domlouvat se pomocí gest a pantomimy.

15 kilometrů autentických kulis

Tvůrci se nespoléhali pouze na filmové dekorace. Některé scény vznikaly přímo v reálném syrském uprchlickém táboře, který se rozkládal v délce přibližně 15 kilometrů. Oproti první řadě se navíc štáb pustil i do natáčení v rušných částech měst za běžného provozu. Pobíhající ozbrojenci tak pro místní obyvatele nebyli důvodem k panice – jednoduše pokračovali ve svém běžném životě.

Doporučené video: Rozhovor s Jakubem Štáfkem

Výpadky proudu i místní pravidla

Tvůrci museli v Turecku počítat také s častými výpadky elektřiny. Ty mohly trvat klidně půl dne. Místní jsou na podobné situace zvyklí, a proto má prakticky každý obchod vlastní generátor. Štáb si musel poradit stejně a při výpadcích pokračoval v práci s náhradním zdrojem. I natáčení v tureckých obcích mělo vlastní pravidla. Pokud chtěli filmaři v daném místě pracovat, museli respektovat místní hierarchii. Vyjednávání o natáčení začínalo vždy u starosty obce. Teprve poté se řešilo povolení s hlavou konkrétní rodiny. Bez respektování místních zvyklostí by se některé scény vůbec nemohly uskutečnit.

Trnitá cesta Kristiny Kloubkové: Nesplněné sny, vztah s kolegou či život před kamerou