Běžela z Česka až do Benátek, dnes učí ženy přestat se zmenšovat. Kdo je Eliška Vaea?

Na první pohled by se mohlo zdát, že Eliška Vaea má pro každou životní otázku pohotovou odpověď. Věnuje se ženskému leadershipu, vystupuje jako mentorka a mluví o tématech, která člověk u rodinného oběda obvykle nevytáhne. Jenže její příběh, který ji dovedl až k experimentu VÍC JÁ, nezačíná tím, že by měla všechno vyřešené. Spíš dlouhou řadou otázek, na které sama dlouho hledala odpovědi.

Z Česka do Benátek po vlastních

Eliška byla od mládí sportovkyně. Trénink, disciplína, výkon – tělo pro ni bylo především něco, co má vydržet a podat výsledek. Jeden z jejích nejpozoruhodnějších zážitků sahá do jejich středoškolských atletických let, kdy se Eliška zapojila do sportovní výzvy, při které běžela z Česka až do italských Benátek. Zní to jako nápad, který člověk pronese večer s kamarádkou a ráno ho rozumně přehodnotí. Ona ho ale uskutečnila a stal se ji osudným. Uprostřed cesty se totiž počúrala.

Právě tahle skutečně nepříjemná událost plná studu ale taky odhodlání cestu přesto dokončit nastartovala vlnu dalších životních rozhodnutí a událostí. Byl to totiž moment, kdy se změnil i její vztah k vlastnímu tělu: místo otázky, kolik toho ještě zvládne, ji začalo zajímat, co se jí snaží říct. To hledání ji později zavedlo k práci s tělem a k přístupům, které dnes ovlivňují její práci se ženami.

Na Bali se naučila poslechnout vlastní „ne“

Eliška se rozhodla začít hledat cesty, jak lépe porozumět vlastnímu tělu, i na Bali. Tam ji pak čekaly další zážitky a situace, které ji přiměly začít se víc věnovat sama sobě. Mezi její zkušenosti patří setkání s různými učiteli a přístupy, které ovlivnily její pozdější práci se ženami. Z cest si však podle svého vyprávění nepřivezla jednoduchý návod na štěstí. Postupně si skládala vlastní pohled na to, co pro ni znamená svoboda, radost a život podle vlastních pravidel.

Na Bali se Eliška také zúčastnila meditace vedené jedním z tamních uznávaných léčitelů. Sotva začala, měla pocit, že něco není v pořádku. Jeho energie jí neseděla a v sobě cítila jasné „ne“. „Řekla jsem si: Tak tohle fakt ne. Vstala jsem a odešla,“ popisuje situaci.

„Když jsem vyšla ven, bušilo mi srdce a byla jsem ve stresu. Věděla jsem ale jedno: tam zůstat nemůžu,“ vzpomíná. Tím to neskončilo. Po meditaci ji tento člověk kontaktoval a konfrontoval kvůli tomu, že odešla. Eliška měla dojem, že její odchod vnímal jako urážku a zpochybnění své autority. Ona svého rozhodnutí nelituje.

Později jí došlo, jak často ženy zažívají podobný okamžik i bez léčitelů, šamanů a meditací. Něco jim nesedí, ale zůstanou, přikývnou nebo raději mlčí, aby se nikdo neurazil. Eliška tehdy poslechla vlastní pocit, přestože se jí třásly ruce. Dnes pomáhá dalším ženám najít odvahu myslet na sebe, i v situacích, které nejsou na první pohled vidět.

Později si uvědomila, že podobné chvíle zažívají ženy každý den. Souhlasí s další prací, i když už nemají sílu. Jdou na setkání, na které se jim nechce. Ve vztahu raději mlčí, aby nebyla hádka. ,,Já jsem tehdy odešla z místnosti. V běžném životě bývá ale mnohem těžší vůbec si všimnout, že člověk chce říct „ne“, zejména pokud má daná žena práci, vztah, rodinu a diář plný povinností. Nesmíme se ale jako ženy přestat ptát: A kde jsem v tom všem já?„, říká.

Mluvila i o tom, za co se ženy stydí

Eliška veřejně popsala také vlastní zkušenost s inkontinencí a hledáním řešení. ,,Je to intimní téma, které se snadno schová za vtip nebo ticho. Já ale nevidím důvod, proč zůstat zticha, když stejný problém řeší spousta žen bez ohledu na věk.„

Když o něm promluvila, ukázala i méně uhlazenou stránku svého příběhu: chvíle, kdy se člověk necítí silný, sebejistý ani „v souladu se sebou“.

Dnes se představuje jako mentorka ženského leadershipu. Ve své práci propojuje intuici, osobní rozvoj a témata, která ženy řeší v běžném životě i v podnikání. Její přístup nemusí sednout každému. ,,Moje babička pořád nechápe, co vlastně dělám a já jsem s tím úplně v pohodě,„ dodává Eliška. ,,Již nepotřebuji svolení být sama sebou a poslouchat svou intuici, to ale neznamená, že pořád nečelím svým vlastním strachům.“

Letos se Eliška objevila na pódiu jednoho z největších seberozvojových festivalů v Česku. ,,Když mi řekli, že budu mít slot ve 12 hodin, hned se mně zmocnil můj sebasabotér – to je ten nejhorší čas, vždyť tam nikdo nepřijde a úplně se tam ztrapním!,„ popisuje svoje pocity Eliška. ,,Pak jsem si ale řekla – jdu to udělat sama pro sebe a v nejhorším si tam prostě zatancuju a půjdu domů. Tehdy se mi ulevilo a šla jsem si to tam užít,“ dodává. To ale ještě netušila, že se na ni přijdou podívat stovky lidí a budou společně tančit a užívat si aktivaci, kterou je Eliška na festivalu provedla.

Ženám, které oslovuje, Eliška dává prostor položit si nepohodlnou otázku: Co vlastně chci já, když na chvíli přestanu odpovídat na očekávání všech ostatních?

Odpověď přitom nemusí znamenat velkou revoluci ani masivní životní změny. Někdy je to odmítnutá schůzka, na kterou se člověku vůbec nechce. Jindy rozhovor, který dlouho odkládal. Nebo rozhodnutí přihlásit se k něčemu, po čem touží, přestože mu v hlavě okamžitě naskočí deset důvodů, proč to ještě počká. ,,Musíme v životě přestat odkládat sebe a své potřeby na poslední místo a začít žít víc podle sebe. I jedna situace nebo jeden malý krůček denně se počítá a přináší pocit uvolnění a svobody, který vás motivuje a nastartuje.„

Devět dní, které mohou patřit vám

Právě na takové chvíle míří experiment VÍC JÁ. Během devíti dnů zve Eliška ženy, aby se zastavily u otázky, kolik prostoru dávají samy sobě a co by chtěly ve svém životě změnit. Součástí experimentu je i možnost zažít Elišku živě, nejen ji sledovat přes příspěvky na sociálních sítích.

Název přitom neslibuje, že se účastnice mají proměnit v někoho jiného. Míří spíš k tomu, co už v nich je, ale ve shonu to často přehluší práce, péče o druhé nebo snaha být pro všechny dost dobré.

,,Já nechci aby ženy žily můj život nebo aby se staly mnou. Nikdy jsem jim ani nedávala žádné univerzální návody na lepší život. Právě naopak, vedu je k tomu, aby zjistily, kým jsou ony samy, našly svou jedinečnou cestu v životě a nebály se po ní kráčet. Ne každá žena chce být slavná, vydělávat miliony nebo vést ostatní. Některá jen potřebuje mírně vykročit z běžného stereotypu svého vlastního života a vrátit se sama k sobě.„

Eliščina cesta od odvážného středoškolského běhu přes osobní hledání sama sebe ve více jak sedmdesáti zemích světa až k práci s dalšími ženami má společnou jednu věc: ochotu zkusit něco, kde předem neexistuje jasný výsledek ani jistota. Devět dní experimentu VÍC JÁ může být příležitostí udělat vlastní první krok. A také poznat ženu, která o takových krocích mluví z osobní zkušenosti.

Více informací o experimentu VÍC JÁ a možnost zapojit se najdete na oficiálních stránkách experimentu, do kterého se nyní pořád můžete zapojit. Eliščinu další cestu můžete sledovat na jejích sociálních sítích.

Chladnokrevná hra Dáši ze Zrádců: Schytala drsnou kritiku, padla hodně ostrá slova