73 let od úmrtí Emila Háchy: Byl "prezident Chacha" kolaborant, nebo zachránce národa?

Emil Hácha se narodil 12. července 1872 v Trhových Svinech do rodiny úředníka. Po maturitě nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde úspěšně odpromoval. Pracoval jako dvorní rada Správního soudního dvora ve Vídni a po vzniku Československa se stal členem Nejvyššího správního soudu.

V roce 1925 jej T. G. Masaryk jmenoval druhým prezidentem Nejvyššího správního soudu. Jeho pracovní výkony a znalosti byly vždy hodnoceny velmi kladně.

Hlavou státu z donucení

V osobním životě ale takové štěstí neměl. V roce 1938 zemřela jeho manželka Marie a zanedlouho nato se jeho dcera Milada rozhodla rozvést s právníkem Zdeňkem Rádlem, s nímž nemohla mít potomky. Háchu pak začaly trápit psychické potíže.

Po abdikaci Edvarda Beneše přijal na nátlak okolí 30. listopadu 1938 funkci prezidenta Československé republiky. Jeho dcera na to konto uvedla, že kdyby žila maminka, nikdy by se prezidentem nestal, protože by mu to rozmluvila. A zřejmě měla pravdu – ti, kteří jej do funkce vybrali, jistě věděli, komu bude muset šestašedesátiletý Hácha čelit.

Osudný podpis

Tlak nacistů, který byl na Háchu neustále vyvíjen, se podepsal na jeho fyzickém i duševním zdraví. V březnu roku 1939 jej v Berlíně Adolf Hitler donutil souhlasit se vznikem Protektorátu Čechy a Morava a se začleněním republiky do Třetí říše. Podle dochovaného záznamu byl rozhovor s nacistickým vůdcem nesmírně dramatický a Hácha během něj dokonce dostal srdeční záchvat. „Buď se podrobíte, nebo vás vyvraždíme,“ křičel Hitler. Hácha nakonec kývnul a stal se prezidentem Protektorátu Čechy a Morava. V té době dostal přezdívku „dědek podpisový“ nebo "prezident Chacha". Pravdou ale je, že pakliže se země nebránila v době Mnichovské krize, naděje na její obranu v březnu 1939 byla téměř nulová.

Smutný konec života

Prezident udržoval kontakt s exilovou vládou a zpočátku ve své roli vystupoval aktivně – v říjnu 1939 odmítl Hitlerovi slib věrnosti a také protestoval proti zatčení vysokoškolských studentů. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha přestal být schopen čelit nacistickému nátlaku. Přerušil kontakty s exilem a v posledních letech války se z politiky postupně vytratil – důvodem byly zejména jeho psychické problémy a senilita.

Zanedlouho po osvobození, 13. května 1945, byl zatčen a ve špatném zdravotním stavu jej převezli do pankrácké věznice, kde 27. června zemřel. Byl pohřben bez účasti veřejnosti na vinohradském hřbitově. Pro mnoho lidí se stal symbolem zrady. Národní soud ale uvedl, že od ledna 1943 nebyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu za své činy odpovědný.

+ Další fotografie

Tuňák mi zničil hru, tvrdí Martin ze Zrádců. Odsoudil Honzův hysterák a odhalil, jak moderátora snášeli ostatní