17 slavných Čechů a Češek vzpomíná: Co dělali 17. listopadu 1989

Hana Zagorová (73), zpěvačka

„Ten den jsem doma ležela s chřipkou, ale kamarádi mě další dny průběžně informovali. Byla jsem nadšená, protože jsem doufala, že pomine můj zarach (za podpis petice Několik vět – pozn. red.) a budu moci zase zpívat, což jsem půl roku nemohla. Doufala jsem, že se vše obrátí v dobré dřív, než jsem s tím počítala. Později jsem už byla v Melantrichu na Václavském náměstí i na demonstraci na Letné a to už bylo krásné.“

Michael Kocáb (65), hudebník

Jedna z hlavních tváří sametové revoluce, který z tehdejší ČSFR velmi rychle „vypakoval“ sovětskou armádu.

„Na ten večer jsem měl s Michalem Horáčkem smluvené interview pro BBC. Reportérka dorazila pozdě a s očima navrch hlavy s tím, že se něco děje na Národní třídě. Tak jsme všeho nechali a běželi tam. Akce už byla ve stavu, kdy už bezpečnostními kordony uzavřeli studenty. My už museli stát za esenbáky, což nám nebylo příjemné. Viděli jsme tam, kolik tam bylo tajných a velících důstojníků. Co se dělo uvnitř, to jsme na tu dálku nemohli vidět. Proto jsme vyšli do druhého patra budovy naproti Národnímu divadlu, ale ani tam nebylo nic vidět. Tak jsme šli domů a tam jsme dlouze diskutovali o tom, že musíme sepsat další materiál a začít jednat. Že je to konec režimu, to jsem tehdy už tušil. Celková atmosféra napovídala, že se lámou kry.“

Marta Kubišová (77), zpěvačka

„Ten den jsem byla normálně v práci. Byla jsem zaměstnaná ve Výstavbě sídlišť v ulici V Jámě 12. Myslela jsem si, že sedmnáctému listopadu se bude bolšán vyhýbat, že neudělá nic, nezklamali. Vzala jsem si v práci hodinu volno, jela jsem vyzvednout dceru ze školy, abych na Albertově stihla zazpívat hymnu. Jenže byly odkloněné tramvaje, tak jsem tam doběhla pozdě. Tak jsme pak šli s proudem davu. O tom, co se pak dělo na Národní třídě, jsem se dozvěděla ještě ten večer, řekla mi to Olga Havlová. Že by to ale znamenalo konec komunistů, to mě absolutně nenapadlo. Zaplaťpánbůh za ty mladé, že to rozpoutali. Vědí, že budoucnost je jejich.“

Sagvan Tofi (55), herec

„Byl jsem na nějaké akci, snad oslavě narozenin. V průběhu večera tam najednou zatuhla zábava a vznikla panika, protože se rozneslo, že prý měli policajti zabít nějaké studenty. Všichni jsme se zděsili. Pamatuju si na ten strašný pocit nejistoty, tísně, sevřel se mi žaludek a běhal mi mráz po zádech. Nevěděli jsme, co bude dál. V té době jsem byl ještě na konzervatoři, takže se mě to jako studenta dvojnásob dotýkalo.“

Luděk Sobota (76), herec

„To si vybavuju, protože jsem na Hlasu Ameriky slyšel, že zabili studenta Šmída, což se později ukázalo jako nepravda, ale kvůli tomu jsem se na Národní třídu vypravil pěšky ze Smíchova. Ale bylo už pozdě. Přišel jsem už hodně za tmy a už bylo po všem. Byly tam krvavé skvrny a postávali tam lidé, kteří jen hlasitě nadávali. To byl největší zážitek. Vzadu za Národním divadlem byli schovaní esenbáci s obušky, měli také zbraně.“

Psali historii

Ivo Šmoldas (64), překladatel, básník, bavič, moderátor

„Ač má paměť je značně děravá, tohle si pamatuju. Nešlo o nic závažného. Měl jsem v Národním muzeu schůzku s jedním editorem. Cestou zpátky jsem původně chtěl zajít na shromáždění, které se pak pohnulo na Národní třídu, ale už jsem byl od rána tak utahaný, že jsem se na to vykašlal, vlezl jsem do metra a jel domů. Učinil jsem osudové rozhodnutí. Takhle jsem přišel o významný dějinný okamžik, při kterém jsem mohl dostat historicky do držky. Nestalo se tak, proseděl jsem to doma. Ale máme zastupitelskou demokracii, takže jsem si nechal nabančit v zastoupení. Je to škoda, možná bych byl jediný, kdo by tam spatřil současného pana prezidenta.“

Igor Bareš (53), herec

„Byl jsem u své maminky v Olomouci. V té době jsem žil s kolegyní herečkou Monikou Kobrovou, která je z Prahy a byla v té době doma. Telefonovala mi, co se v hlavním městě děje. Protože jsem byl konzervativně smýšlející skeptik, do telefonu jsem jí říkal, že to není možné, že z toho zase jako vždy nic nebude. Za tři dny jsme se sešli v Brně a začali jsme se tam aktivně zapojovat.“

Ondřej Kepka (50), herec a režisér

I Honzík z Arabely byl při tvorbě dějin.

„Zrovna jsem o tom dotočil velký film Ročník 89, který mapuje, jak jsme se spolužáky prožívali Listopad i období následujících 30 let. Byl jsem tehdy studentem druhého ročníku herectví na pražské DAMU, takže jsem byl přímo v centru veškerého revolučního dění. Konkrétně ten den jsem byl asi jako všichni ostatní studenti na Albertově. Večer jsem měl ale premiéru v divadle, takže jsem se pak odpojil z průvodu. Samotný zákrok ozbrojenců už jsem tedy neprožil. V průběhu představení jsme dostávali první zprávy a po úspěšné premiéře začali přicházet i studenti z toho průšvihu na Národní. Hned na té premiéře, na které byli divadelníci z celé republiky, začaly vznikat nápady na stávku divadel. Facebookem tehdejší doby se pak stala česká, moravská, slezská a slovenská divadla.“

Josef Klíma (68), reportér

„Ten den jsem opravoval dům a večer jsem šel na demonstraci a byl jsem na Národní třídě, když to začali svírat z obou stran, z jedné strany transportéry a z druhé strany pohotovostní pluk. Pamatuju si, že byl příšerný mráz, všichni jsme čekali a nevěděli, co bude. Všimnul jsem si, že esenbáci se psy uzavírají postranní uličky, naštěstí se mi podařilo na poslední chvíli vyklouznout do ulice Karolíny Světlé, takže mě nezmlátili. Byl jsem tam, nebyly to dopravní nehody, kdyby to chtěl zase nějaký komunista zpochybňovat.“

Jiří Lábus (69), herec

„Sedmnáctého listopadu jsem nejdřív byl na Albertově a pak jsem šel hrát představení. I když jsem hrál nedaleko od Národní třídy, ve Spálené ulici v Ypsilonce, tak obuškům jsem se vyhnul. Zprávy o tom, co se dělo, jsme měli velmi brzy po té události.“

Mejdan, škola i zahraničí

Jiří Krampol (81), herec

„S kulinářem Vladimírem Poštulkou jsem se vsadil, že režim jen tak nepadne, jenže pak jsme se dozvěděli podrobnosti, a tak jsme ještě ten den jeli do klubu ČKD a já tam kupoval deset šampaňských, které jsem prohrál. Později jsme s Miroslavem Šimkem na Václaváku a ve Vodičkově ulici zvonili klíči. A vzpomínám si, že pak v divadle Semafor probíhaly diskuse s občany. Zrovna mluvil dělník z ČKD, v tu chvíli si mě nechal k telefonu zavolat kamarád Josef Mužík, později známý jako hledač pokladů. který to viděl v televizi, tak mi telefonoval. Říkal mi, že je major bezpečnosti, což jsem do té doby nevěděl, a prozradil mi, že ten dělník byl ve skutečnosti podplukovníkem z StB.“

Zdeněk Troška (66), režisér

„Sedmnáctého listopadu 1989 jsme byli v rámci kulturní spolupráce na pozvání francouzské strany v Paříži. Druhý den nám řekli, že se v Praze děla nějaká vážná demonstrace. Pomalu jsme se tomu smáli, nechtěli jsme tomu věřit. Jenže pak nám to ukázali v televizi. Hned jsme se sebrali a jeli zpátky a zapojili se do protestů.“

Slávek Boura (55), moderátor

„Byl jsem u kamaráda na mejdanu. Bydlel jsem tehdy ve Spálené ulici, když jsem se kolem desáté vracel domů, nic se tam už nedělo. Navzdory tomu, že nyní je moderní, že všichni byli vlastně na Národní třídě, tak já tam nebyl. Svoje kilometry jsem si před esenbáky uběhal v lednu při Palachově týdnu. Tehdy jsem se jinak věnoval muzice a pracoval jsem v pedagogicko-psychologické poradně. Byl jsem specialista na poruchy chování.“

Leoš Mareš (43), moderátor

„Na ten konkrétní den si nevzpomenu. Chodil jsem na základku v Berouně do osmé třídy. O sedmnáctém listopadu mi řekla máma asi pět dní poté, když jsme šli k zubaři. Pověděla mi, co se tam odehrálo a prosila mě, abych o tom nemluvil ve škole. Na středních školách se už stávkovalo, já jako žák základní školy jsem to sledoval jen zpovzdálí.“

Jan Antonín Duchoslav (54), herec

„Moje přítelkyně šla na demonstraci. Protože šlo o školní záležitost, tak sám jsem se na to vykašlal. Můj hodně dobrý kamarád měl navíc ve vinárně v Břevnově zapíječku svatby, bylo by neslušné tam nepřijít. Aniž bychom měli spojení s kýmkoli, popadl mě zničehonic amok. Měl jsem pocit, že mi Helenku ve městě bijou. Chtěl jsem pro ni hned jet. Těsně před tím, než to příslušníci pohotovostního pluku zavřeli a studenty tam zřezali, ji spolužák vytáhl do Mikulandské a pak se tam schovávali u někoho v bytě. Můj bratr byl v centru dění, klečel před příslušníky v první řadě, je na řadě fotek. Později jsme se samozřejmě zúčastnili všech demonstrací.“

Petra Janů (66), zpěvačka

„Byla jsem v Kolíně nad Rýnem. Se skupinou Golem, Josefem Lauferem a šesti Američany jsme byli na evropském turné. Takže jsme pak měli zprávy zprostředkovaně. Bylo jen telefonické spojení, když jsme se tedy dovolali. Zprávy tam byly plné toho, že v Československu se mlátilo do lidí. Odjeli jsme v půlce října a v únoru jsme se vrátili do úplně jiné republiky.“

Miroslav Etzler (54), herec

„V té době jsem studoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Zpráva nás zaskočila při výuce. Po vzoru pražské DAMU a s instrukcemi z Prahy jsme vytvořili stávkový výbor a začali jsme objíždět Moravu.“

+ Dalších 15 fotografií

+ Dalších 15 fotografií

Tuňák mi zničil hru, tvrdí Martin ze Zrádců. Odsoudil Honzův hysterák a odhalil, jak moderátora snášeli ostatní