Právě dnes tu na eXtra.cz začíná malá, ale zato velice otevřená trilogie o našem vztahu s mým manželem Pepou. Vlastně mi to doteď ani nedošlo, ale zatím žádnému jinému médiu jsme neudělali takový náhled „pod pokličku“, jaký se právě teď stane. Ne, nebude to o penězích, dětech a tak dále… teď to bude čistě vztahová záležitost.

První pohled bude ten ode mne, v tom dalším se otevře Pepa (jen tak nic neřekne, ale teď ano) a nakonec poslední bude pohled nejen do minulosti, ale třeba i do budoucna nás dvou. Naše první setkání s mým nynějším už manželem se odehrálo 20. května 2011 v restauraci Les Moules. Předtím jsme se seznámili na Facebooku (a já si doteď nemohu přesně vzpomenout, jak jsme se vůbec přijali do přátel)… psali jsme si a já jsem k němu byla vždy naprosto upřímná, že se nakonec stal mojí „vrbou“ a rádcem v jednom.

Hlavně mi radil ve vztazích s muži, když jsem je někdy úplně nemohla pochopit. No, ale abych se vrátila k tomu dni. Byla jsem se svojí třídou z gymplu na výstavě v Rudolfinu. Všichni jsme se dopředu dohodli, že „zatáhneme“ odpoledku, což byla jen výtvarka. Nakonec si to všichni krom mě rozmysleli, ale já v centru už zkrátka zůstala, protože jsem rebel…

No a co se tak asi mohlo stát? Mladá sexy osmnáctiletá studentka dostala hlad a jistý pan Josef Kokta vysedával pár metrů od ní a už měsíce ji zval na ten oběd. Využila jsem tedy situace (upřímně se fakt najíst… hahahaha) a napsala, že tedy po těch asi devíti měsících psaní se uvidíme.

Ten oběd nakonec trval několik hodin. Měla jsem nějaké mušle, víno, víno, víno, belgické pralinky… a dál už nevím. Pepíček mě celou dobu zval na prohlídku svého bytu, který byl hned vedle v Břehové ulici. Já jsem se mu vysmála, že je to až moc starej fór někoho zvát na „sbírku motýlů“ a že zkrátka nemá šanci.

Bod zlomu však nastal v okamžiku, kdy se zvednul od stolu a nechal ležet své klíče od bytu na stole. Já pochopitelně byla v šoku, protože se mi nic takového předtím a ani potom nestalo. Přišlo mi neslušné tam ty klíče nechat (a taky jsem možná byla i zvědavá… jo určitě byla).

Vešla jsem dovnitř, on mě provedl celým bytem, který byl absolutně mimo můj vkus… což je styl á la Four Seasons (teplý a útulný). Pak mě posadil na obří šedou sedačku a došel mi pro sklenici s vodou… pak mám okno… a nakonec vidím jeho hlavu v mém klíně. Nato jsem je pak dala zas k sobě a rozloučila jsem se s tím, že toto se mi nikdy nestalo a sbohem. Bylo mi taaaaaaaak trapně! Jaká hanba! Jo, užila jsem si tu chvilku… nic za to nežádal nazpět jako gentleman, co líže a líže… hahaha… nééééé, už dost, jinak mě zabije a nečekaně bude sexy vdovec… to je teď prý nedostatkové zboží.

Ale abych vás neochudila o linku, jak jsme se mohli scházet dál… Tak to bylo jenom proto, že mi hned asi v sedm ráno druhý den napsal něco jako „Krásné ráno! Pusinku… jaký budeš mít dneska den?“. Díky této zprávě je tu Quentin a díky té zprávě se mi navždy vrátila vnitřní důstojnost! Uffff…

Víte, my máme těch historek mraky… takže je teď těžké po té první hned navázat na nějakou další. Nicméně tuším, že plno z vás mě pak osočí v diskuzi za to zničení jeho tehdejší rodiny a podobně. Chci vám teď zcela upřímně říct, že mi na počátku nedošlo, kdo to je Josef Kokta.

Není to ani zpěvák, herec, politik… zkrátka mediálně to pro mě byl „no name“ člověk. Navíc jeho žena měla jiné příjmení a poslední bod mé, a to opravdu v uvozovkách, obhajoby je zkrátka to, že pokud je člověk šťastný ve vztahu, tak nemá potřebu vyhledávat někoho cizího. Opravdu si stojím za tím, že není normální nechávat přespávat svého manžela v dětském pokojíku a mít z něho 100% chůvičku. Nebudu to úplně odsuzovat, protože každý z nás je jiný. Ale nikdo mi tento model „šťastné rodiny“ fakt nevnutí. Tím jsem myslím řekla už vše.

Tak příště zase tady na eXtra.cz, ale už s Pepou…

Pusu, vaše Ornella