Všechno to začalo teplotami a kašlem. Antibiotika nezabírala a jeho zdravotní stav se tak zhoršil, že ho převáželi z nemocnice do té další v Plzni už dokonce vrtulníkem. Tam mu sice lékaři zachránili život, ale nebezpečná pneumokoková meningitida si vybrala svou daň. Martinovi zůstal hendikep.

„Ochrnul jsem a výsledky testů potvrdily, že jsem přišel o sluch. Pokud si na něco z té doby pamatuji, nerad na to vzpomínám. Vím jen, že jsem přišel o možnost běhat a mluvit,“ řekl Martin, kterého obklopilo naprosté ticho. S takovým osudem se malé dítě těžce srovnává. Sám o té době říká, že to byl dlouhý čas, který moc neutíkal. Po dvou letech ale přišlo vysvobození. Lékaři Martinovi voperovali kochleární implantát.

„Já si jen pamatuji, když jsem se probudil z narkózy, vnitřně jsem cítil, že se můj život mění k lepšímu. Že jednou vyjdu ze své hluchoty ven, vstříc lepšímu a krásnějšímu životu,“ vzpomíná. Začal se držet hesla stačí jen chtít, dnes ví, že funguje, a aplikuje ho ve svém současném životě neustále. Kochleární implantát změnil Martinovi život. Zase se učil rozeznávat zvuky a slyšet je.

„Nejdřív jsem poznával zvuky na základě hlasitosti a tóny. Taky třeba mňoukání a štěkání. Musíte se naučit zase rozeznávat možnosti, třeba jako že sanitka houká, vítr hučí, auto troubí, zvonek zvoní. Pak přišly na řadu psychologické testy, zajímalo je, jak zvládám běžné zařazení do života,“ vysvětlil.

Zkušenost je podle Martina nepřenosná a člověk, který slyší celý život slyší, si neumí představit, jak těžká je to situace. Musel se naučit pořádně mluvit a artikulovat. Šišlal a nebylo mu rozumět. Proto nastoupil na základní školu pro sluchově postižené v Praze.

„Tam se mi vůbec nelíbilo, stýskalo se mi po rodičích, a tak mě dali do normální školy v Chebu. Tu jsem dochodil až do deváté třídy. Pak jsem šel na střední ekonomku a v pohodě jsem odmaturoval,“ řekl Martin, který teď pracuje v administrativě a o víkendech si ještě přivydělává jako recepční v hotelu. Nedělá mu problém telefonovat ani řídit auto. Mezi jeho nejoblíbenější činnosti patří cestování. Jednou ho dokonce kvůli implantátu nechtěli v Turecku pustit do letadla.

„Cestování chci jednou zúročit při studiu cestovního ruchu na vysoké škole. Kromě toho se ale také věnuji osvětě v boji proti pneumokokovým infekcím a často o nich přednáším a snažím se pomoct rodičům, kterým děti onemocněly, stejně jako já těm mým, aby neztráceli naději,“ uzavírá Martin, který si života užívá naplno.