Blog popisuje první týden strávený ve vazbě se všemi absurditami, které zde můžete zažít. První den jsme již popsali ZDE a druhý den si můžete připomenout ZDE. Teď už si v klidu vychutnejte popis třetího dne.

Ahoj Vazebníčku. Vězení není ani zdaleka o vodě a chlebu, jak nás tím všichni vždycky strašili. Kdepak. Tohle vězení je o vodě a tvrdým chlebu. Z těch podělaných krajíců bych mohl postavit protitankovou zeď a ani Hitler by se přes ni nedostal. Navíc nám toho chleba dávají neúměrný množství a mně se tady začíná nebezpečně hromadit tvrdé pečivo. Vycházka byla stejně parádní jako včera. Baví mě, jak nás vždycky po návratu šacují, jestli jsme si náhodou z toho dvorku, kde kromě lavičky a stolu není nic, neodnesli lavičku nebo stůl.

Stejně tak to funguje, i když celu opouštíme. Aby se dozorci přesvědčili, že jsme si z židle a umyvadla nesestrojili třeba kuši. Ach ty protokoly.

Během oběda jsem se nudil (neuvěřitelné, vím), a tak jsem na stěnu nad stolkem napsal slovo máma, takže kdokoli se tam podívá, vždy si vzpomene na svou vlastní matku a rázem bude v ještě větší depresi než doposud. Jsem tak škodolibý! Jen to má menší háček. Může docela trvat, než sem půjde někdo po mně, takže mezitím to bude akorát tak pro mě. K*rva!

S Tatarem se pořád nebavíme. Haha. Ale už jsem ho naučil tři slova – nemám, prostitutka, zmrzlina – sice to asi nijak nevyužije v praxi, leda by si chtěl někdy v bordelu koupit ledňáčka a neměl na to prachy, ale jinak je to docela zábava, asi jako učit retardovaného tuleně, aby ti donesl míček.

Večer jsem se ptal referenta, kdy budu moct dělat nějakou z těch kulturních, vzdělávacích a zájmových aktivit, které jsou vypsány v provozním řádu, a dostalo se mně odpovědi, že když budu slušný, budou i aktivity. To by mě teda zajímalo, jak tady můžu být neslušný?!

Jistě, kdybych se asi vys*al doprostřed cely, tak by se to asi dalo považovat za krapítko neurvalé, ale proč bych to dělal? Navíc musím brát ohledy na Tatara, dodržuje přísné hygienické zásady a nemyslím, že zrovna hovno na podlaze by k nim patřilo. Takže mi nezbývá než jen ležet a čekat. Je to tady tak fádní a jednotvárné, že mě to nutí přemýšlet i nad debilními skříňkami. Pro každého mentálně vyrovnaného jedince jsou to obyčejné plechové skříňky, ve kterých máme uložený osobní věci. Ale ne pro mě. Pro mě jsou to prokletý nádoby ukovaný v srdci Mordoru, do kterých si válečník Ptákořez z rodu žlázovců schovával jako trofeje uřezaný dvoumetrový genitálie svých soupeřů a já v tom teď k*rva mám zubní kartáček!

Tak takhle já tady zaměstnávám mozkovnu a rozvíjím fantazii. Ovšem pořád lepší než myslet na to, co jsem podělal a proč jsem tady, protože to je nekonečná smyčka výčitek a sebenenávisti.

Teď je nejdůležitější myslet na to, co je a co bude. A zítra bude pondělí a to je pořád astronomicky vzdáleno od úterý, což je den nákupů a já už vážně šíleně moc potřebuju cíga a papír, protože už píšu po všem možným, momentálně je to poslední volná stránka mého usnesení. Vždyť už mi pomalu začíná hrabat i z tý teplý vody, co tady celý dny chlastám. Jako já bych si rád lokl čehokoliv jinýho, třeba kofoly nebo koňskýho semene, to je úplně jedno. Snad se brzo z týhle noční můry dostanu.

Chcete autorovi něco vzkázat nebo reagovat na jeho text? Napište autorce projektu, jak vás Vazebníček baví/nebaví, na adresu leila.tucek@extra.cz nebo na redakce@extra.cz