Ahoj Vazebníčku, když sníme, všechno se nám v ten moment zdá tak nesmírně skutečné. Ani na okamžik nepochybujeme o tom, že bychom se nacházeli někde mimo realitu. Teprve až po probuzení se nám naše vysněné scenérie rozplynou před očima, a čím více naše mysl nabírá vědomí, tím jasněji vidíme absurdnost a bizarnost našich snů. Neustále čekám na to, až se probudím ve své navoněné posteli a budu si klepat na čelo, co za šílenosti se mi to zdály o vazbě. Ale pořád to nepřichází. Místo toho se každé ráno probouzím s tím, jak absurdní bylo si myslet, že opravdu sedím s kámoši na pivku…

Dnes bych se chtěl více zaměřit na ten žumpovitožlučovitý humus, kterému tady místní domorodci říkají jídlo. Co se stravy obecně týče, tak přímým konkurentem vězeňské vývařovny jsou pouze školní jídelny a zvratky. Je opravdu náročné něco takového snášet dlouhodobě. Až se jednou ocitnete ve vazbě a poprvé se před vámi otevře výdejní okénko, vystrčte z něj hlavu a zamyšleně zahlaste: „Zdravím, prosil bych s sebou zabalit dvakrát telecí saltibocu, jednou špagety vongole s nivovou omáčkou, dva řezy francouzského dezertu Le Chocolatte s decentní vrstvou karamelového přelivu a na spláchnutí lahev archivního sektu Japel Jourvett ročník 86. Platit budeme kartou. Díky.“ Dostanete akorát tak nedovařenou rýži s rohlíkem a do držky.

Občas přemýšlím, že bych si do toho talíře nasral, abych tomu trochu spravil chuť. Tatar už si tu chuť spravovat začal, úplně do všech jídel si přimíchává chleba. Dokonce i ke chlebu zakousne chleba. Je pro něj něco jako sůl, která dochutí každou porci. A tady jeho kulinářské experimenty nekončí. Nemá problém namazat si rohlík rýží, nalít si do čaje sirup nebo zkombinovat rizoto s jogurtem.

Tam, kde by jiní nekompromisně blili, si on užívá netušených chuťových oblouků. Dneska jsme dostali na snídani asi pět plátků junioru, což je „salám“, kterým bych se styděl otrávit i krysy, na oběd byla kolínka s nějakým řídkým kentusem čehosi, co zdánlivě připomínalo plátek masa, smrdělo to jak laciná šlapka a chuť nebyla o nic lepší, večeři dominovala rýže s játry nějakého alkoholika a pak nám ještě dali rohlík s margarínem, aby se neřeklo. A za tento lukrativní chuťový set si tady účtují šest pětek. Jako netvrdím, že je to jídlo vyloženě odporný, to ne. Ale kdybyste mě zavřeli na hajzlu, dali mi plesnivý banán, jíšku a dva nedopité krabičáky, tak to švihnu do mísy, promíchám záchodovou štětkou a uklohním z toho daleko chutnější jídlo, to tvrdím. Ale i když vám v tom plastovém talířku donesou sebenechutnější blivajz, tak to stejně pokaždé spapáte. Protože byť to odporuje jakýmkoliv zákonům logiky, tak tady tenhle gastronomický terorismus vás udržuje při životě. A pak jen smutně sedíte u kovového stolu, s odporem do sebe soukáte těstoviny pokropené tvarohem zpod nemytého ráfku náhodného bachaře a se slzou v oku vzpomínáte na tu trošku kulturní stravy tam venku.

Jo, mně vždycky vařila nejlíp moje máma…

Ne, dělám kozy, nejlíp mi vařili na Roosveltce v Cafe Paris, ty jejich krevetové lasagne jsou totálně boží! Snad si je brzo budu moct opět dopřát.

Chcete autorovi něco vzkázat nebo reagovat na jeho text? Napište autorce projektu, jak vás Vazebníček baví/nebaví, na adresu leila.tucek@extra.cz nebo na redakce@extra.cz.