Blog popisuje první týden strávený ve vazbě se všemi absurditami, které zde můžete zažít. Popis prvního dne si můžete přečíst ZDE, druhého dne ZDE, třetího ZDE a čtvrtého ZDE. Pátý den vás právě teď čeká.

Ahoj Vazebníčku!

„Jak vlastně chutná svoboda?“ – táži se každé ráno po probuzení. Nemyslím svobodu, se kterou se narodíme a automaticky si ji táhneme s sebou jako darovanou klíčenku nehodnou pozornosti. Myslím tu znovunabytou, která nám bude milosrdně vrácena poté, co společnosti splatíme dluh za svoje lehkomyslné hříchy.

Jak asi chutná?

Konflikt mezi touhou jít domů a vědomím, že domů nepůjdu, je natolik nesnesitelný, že se jej snažím zastřít myšlenkou na vábivý sloupec černočerného nikotinu , kterak mi pozvolna zaplňuje plíce a nepostřehnutelným usazováním mi zpečeťuje osud. Myšlenka je to překrásná a v mém případě i nebývale naivní – nedostali jsme totiž s Tatarem naprosto nic. Zabavené peníze ještě nebyly převedeny na tamní účet. Dostávám deprese co minutu, protože nevím, jak dlouho tady bez takových základních věcí, jako je prostitutka, vířivka nebo šampaňský, vůbec přežiju.

Mé myšlenky jsou natolik infikovány beznadějným zoufalstvím, že je ani nesmím popsat, poněvadž pokud se někdy rozhodnu tento svůj duševní patos vyslat do světa, vším se bude muset prokousat referent pověřený čtením korespondence. Tak vás tímto aspoň zdravím! Ano, vás, pane referente, jenž si toto právě čtete. V herectví a divadelnictví se tomuto procesu říká prolomení třetí stěny. Herec promluví přímo k divákovi, čímž nabourá standardní mantinely interpretace a divák se tak zdánlivě stává součástí děje, třebaže ho nikterak neovlivňuje. Netuším, zdali to již někdo použil v dopisnictví, ale pokud ne, možná bych měl dostat Nobelovku, nebo tak něco. Ačkoliv mně by tady bohatě stačila i kabelovka. Nebo pohovka.

Po obědě ležím, přemýšlím a nedobrovolně naslouchám květnatým rozhovorům linoucím se z oken okolních cel. Slyším pouze hlasy, ale tváře si dokážu představit snadno. Rozhovory jsou to opravdu zajímavé. Slovní arzenál mých kolegů se skládá z plus minus pěti slov, a když se hodně snaží, dokáží z nich za dopoledne složit i smysluplnou větu – „Hej more pičo, nemaš tabak?“ – Takže účast na těchto konverzačních kurzech je opravdu impozantně degradující.

Večer nám tradičně zhasínají v devět a mě stejně jakou každou noc čeká několik hodin přerušovaného pláče a tupého zírání do oprýskaných stěn…

Chcete autorovi něco vzkázat nebo reagovat na jeho text? Napište autorce projektu, jak vás Vazebníček baví/nebaví, na adresu leila.tucek@extra.cz nebo na redakce@extra.cz