Ahoj Deníčku. Víš co? Budu ti říkat Vazebníčku, neboť se mi to zdá vysoce humorné a věřím, že až si to jednou nepřečtou moje děti, které nebudu mít, tak se nezadáví smíchem. Co ti budu povídat, tento způsob předávání zpráv jeví se mi poněkud nešťastným. Vyměnit Facebook za papír je jako vyměnit Facebook za kouřové signály. Nebudu ti nic nalhávat, drahý Vazebníčku, všichni mi sice tvrdí, že sedím ve vazební věznici v Brně, ale já mám dojem, že jsem někde jedno patro nad peklem.

Hned první den zrána jsem trpěl jistými stravovacími potížemi. Málem jsem se posral. Naštěstí jsem to na záchod stihl, protože byl asi deset centimetrů ode mě. Vyletělo to ze mě jako z toboganu a můj spolunocležník v cele metr krát metr to nezapomněl ocenit bouřlivým potleskem. Jen nevím, zdali jsem si aplaus zasloužil. Přeci jen vyloučit ty neoddiskutovatelně chutné těstoviny s blíže neidentifikova­telnou omáčkou způsobem tak radikálním není příliš gentlemanské.

Kolega vypadá jak prima chlap, jen má jedinou vadu – je to cizinec, takže ta komunikace mezi námi probíhá formou retardované gestikulace. Za 24 hodin jsem ho zvládl naučit slovo ano, čili s obdobným tempem by mohl umět za měsíc možná i ne. Ačkoliv doufám, že to bude dřív než za měsíc, protože teď se ho můžu zeptat na jakoukoli kravinu, třeba jestli umí mluvit s delfínama a on mi to stoprocentně odkejve.

Škoda že se tady v kantýně nedá koupit nějaká menší kosatka, moc rád bych tu konverzaci slyšel. Spolubydla se jmenuje Tatar. Chvíli jsem přemýšlel, jestli to není jenom nějaký jejich tradiční rumunský žert, že bych se třeba taky představoval jako Kokot, ale není, opravdu se tak jmenuje.

Sedí ve vazbě za těžké ublížení na zdraví, kdy při hospodské rvačce, jak tvrdí on, nebo také při brutálním napadení, jak tvrdí jeho spis, švihl sedmnáctiletého borce skleněným půllitrem po hlavě a udělal mu do ní dvoucentimetrovou jámu, takže se tady nemohu cítit bezpečněji. Co se tady bezpečnosti obecně týče, tak upřímně doufám, že mě tady po navázání bližších vztahů nezačnou šikanovat kvůli malému péru. Za to prostě nemůžu, už jsem se tak narodil!

Mohli by mě šikanovat spíš za to, že jsem nenažraný prase, co by sežralo oběd klidně i se stolem, kdyby nebyl přimontovanej k podlaze. To by fér bylo, ačkoliv uznávám, že tady to s tím jídlem nebude tak žhavý. Dokonce jsem na chvíli nabyl dojmu, že už jsem něco málo zhubl, ale mi jenom spadl vlas.

A to bude pro dnešek asi všechno, protože mi začíná nebezpečně docházet papír. Mezitím zkusím namalovat něco na zeď, nějakou dramatickou artovou malbu, třeba k*ndu nebo p*ču, což je v podstatě totéž, ale víc toho neumím, tady mé umělecké dovednosti končí.

Tak zase někdy, drahý Vazebníčku, rozhodně se nebudu těšit.

Chcete autorovi něco vzkázat nebo reagovat na jeho text? Napište autorce projektu, jak vás Vazebníček baví/nebaví, na adresu leila.tucek@extra.cz nebo na redakce@extra.cz