Ahoj Vazebníčku. Tatar udělal vtip! A v jeho roztomile neandrtálském podání jsem se pod šesti dnech opravdu od jater zasmál. Jelikož zde nemáme žádný pojem o čase, krom záchytných bodů, jako je snídaně, oběd, večeře, u kterých taky pořádně nevíme, kdy přesně jsou, tak jsem nám na zeď symbolicky nakreslil hodiny bez rafiček a Tatar po tolika dnech ticha a vágního vrčení z ničeho nic lámanou češtinou dodal, že až večer přijde kontrola, tak mám referenta poprosit o baterky do těch hodin, že se s takovým požadavkem stoprocentně dostanu na psychiatrii, odkud se dá líp utéct.

Muhehe, kdo by to byl do něj řekl, že je to taková veselá kopa! Celkově jsme si dnes pokecali víc než obvykle. Sice nemám nejmenší tušení, co se mně snažil sdělit, ale dost jsme se u toho nasmáli. Taky už si začínám pomalu selektovat dozorce do jednotlivých škatulek. Nebudu lhát, většina jich je překvapivě v pohodě. Ačkoliv zde bych si slovní spojení „v pohodě“ dovolil definovat jako stav, během kterého se člověk ve své neuspokojivé práci snaží bez zbytečných incidentů protrpět celou tuhle posraně dlouhou směnu až do zdárného konce. Ale co já můžu vědět, někteří třeba vždycky chtěli dělat bachaře a na otázku, čím by chtěli v životě být, vždy bez zaváhání odpovídali – „až budu velký, chtěl bych osahávat lidi stejného pohlaví a klepat jim do bot takovou pi*ovinou, u které nikdy nepochopím, jak vlastně funguje.“

Dokonce už mám mezi dozorci svého favorita. Ten chlápek dokáže vyjádřit opravdu pestrou škálu mimických výrazů, a to hned dva. První výraz se jmenuje „tvářím se jako drsňák“ a ten druhý „tvářím se jako drsňák, ale je tma, takže to nejde vidět“, přičemž komunikuje výhradně heslovitě, takže pokyn k tomu, abychom šli do sprch, pak vypadá následovně: „Hej, k*rva, sprcha, k*rva, mýdlo, k*rva, děléééééj, k*rva!“ Prostě člověk natolik zábavný, že i něžné předměty v jeho blízkosti zvažují sebevraždu.

A pak je tu referent, jenž zpravidla provádí večerní kontrolu cel. Je to jeden z mála lidí, u něhož si troufám tvrdit, že „v pohodě“ znamená opravdu v pohodě. Proti mým všetečným otázkám je vybaven notnou dávkou střízlivé trpělivosti a už třetí večer se nám snaží vysvětlit, jak „mají být dop*dele ustlaný ty de*ilní postele“.

Dlužno podotknout, že slovo postel je vzdáleno od toho, na čem spíme, stejně jako Tesco párky od masa. Jako kdyby to nebylo všechno vlastně jedno, ale samozřejmě chápu, že na tomto druhu pedantství to celé stojí. Jako třeba budíček v šest ráno. Proč zrovna v šest ráno? Co by se stalo, kdyby byl v osm? Já vím naprosto přesně, co by se stalo – vstávali bychom o dvě hodiny později. A za ten agresivní ranní klakson bych vraždil!

Jelikož není zrovna moudré v souvislosti s místem, na kterém se nacházím, hovořit o vraždách, tak jedním dechem dodávám, že bych obětoval minimálně jednoho středně velkého osla. Zas tak moc mě ten budík ne*ere. Nejhorší na tom je, že na ten zákeřný režim si dřív nebo později zvykne každý. A v tom je ten problém.

Všechny díly, které již vyšly, naleznete ZDE

Chcete autorovi něco vzkázat nebo reagovat na jeho text? Napište autorce projektu, jak vás Vazebníček baví/nebaví, na adresu leila.tucek@extra.cz nebo na redakce@extra.cz.