Ulice se nám pomalu mění na Dobrodružství kriminalistiky a Moskalyk si musí z nebe lebedit, že žánr nezemřel, byť on by samozřejmě neobsadil do díla starého opičáka po lobotomii aka starého Peška, na kterého si režisér Klein vzpomněl asi po měsíci, co byl zapomenutý v rekvizitárně a čuměl.

A tak je největší ťululum a miláček seniorek opět v akci, která je kromě obligátního pokukování po cigárech a venčení čokla bohatší o řadu mouder, jež tomu nebohému seniorovi a kverulantovi vkládají zlomyslní scénáristé do úst záměrně, protože se vsadili, že jediný rybář v historii rybolovu, jenž je blbější než podběrák, neřekne v roce 2015 jedinou větu, která by se dala brát vážně.

„Ze všeho nejvíc mi vadí, že Klára byla tak strašně na mužský. V patnácti letech! A já blbec si namlouval, že to bylo jen jednou, náhodou a na potvoru se to stalo,“ pronese obtěžující senior směrem k Amálii, ta udělá jedinou hereckou akci, se kterou si vystačí desátý rok (starostlivý pohled a povzdech), přičemž mu jen stařecká demence a inteligenční kvocient na levelu pilky na železo neumožní připustit si, že jeho díkybohu zamordovaná dcera samozřejmě souložila od třinácti a do inkriminovaného průseru stihla dva potraty a odložení jednoho dítěte v lese.

Tam jej vychovala divá zvěř a i tak je dnes kdesi na druhém konci republiky spokojeně žijícím vysokoškolákem s třikrát větší duševní výbavou než Adriana, která se pustila do pátrání po svém biologickém otci i přesto, že se jí po narození v hippie partě okolo její matky přezdívalo Mejdanová směska a existuje velká pravděpodobnost, že si ji její matka pořídila s dvacetičlenným pouličním gangem a mixérem.

Ovšem pozor, hláška týdne to i přesto nebyla. Trofej si pro sebe jednoznačně ukradla mladá Maléřová, která byla po padesáté šesté otrhaná a s hladovým výrazem ve tváři a na školní chodbě konfrontována s kapitalistickými plody zazobaných obyvatel velkoměsta, které po klasické vyříkávačce (A proč půjdeme nakupovat? Protože naboso je blbý chodit po Václaváku! A proč se k tomu klukovi ze čtvrťáku tak máte? Protože si chceme zapíchat i před svatbou v pětatřiceti, ty náno ze samoty za mlhou hlubokou a možná ještě dál atd.) rozhodne pronést takovou hovadinu, že by i Vláďa Vízek zíral, že skutečně může být ještě něco blbějšího, než je on sám: „Přeci i v Praze jsou určitě věřící lidé,“ svatá prostoto, pane na nebi, copak ta slepice netuší, že žádný Bůh neexistuje, nepočítáme-li Standu Vlčka z pražské Slavie?

A i kdyby existoval, copak by na něj měli Pražáci pro samý mamon, burzovní spekulace a opulentní orgie zájem? Bůh, to je berlička pro chudé, aby se jim neumíralo hůř, že měli celý život hovno a teď ještě nepřijdou do nebe, ale sežerou je červi, zatímco Pražák dobře ví, že dodržování Desatera je proti zábavě a navíc umírá bohatý, spokojený a se vším smířený v padesáti na infarkt při sexu s milenkou, těsně před nechutným stářím v osamění a chudobě.

V tomto má kromě svého kriminalistického ducha k ruce ještě dva idioty – dědka a chlapce, dá-li se kudrnatá stvůra s lahváčem v ruce a kolonií červů v paruce nazývat něčím, co má blízko k člověku.

Pešek, to je rádce, stařešina rodu a šaman, za kterým má cenu jít pro radu. „Ano, Adriano, je správné, že chceš tátu najít, celý život bys mohla litovat, kdybys to vzdala,“ pronese kmet, aby ve stejné epizodě utrousil směrem k doufám brzké nebožce Amálii povzdech: „Stejně by asi bylo nejlepší, kdyby pustila z hlavy tu věc s tátou.“ Fantastická byla také scéna, kdy se forenzní kriminalistka a grafoložka v jedné osobě nad deníčkem své matky pokouší luštit zápisky o maminčině sexuálním životě, který je, jak se jistě brzy ukáže, dále zaznamenán v padesáti šesti svazcích o čtyřech stech stranách, které jsou schované na půdě hned vedle toho kontejneru se sešity s milenkami.

Adriana neví, jak přečíst vytlačené jméno, a tu si Eddie vzpomene na romány Jardy Foglara a za pomoci obyčejné tužky přijde záhadě na kloub způsobem, který by dostal Alana Turinga (profesor a vedoucí týmu kryptoanalytiků, kteří luštili za druhé světové války Enigmu) rovnou na dobrovolnou hanbu a následné soudné uchýlení se k nejbližšímu útesu a milosrdné smrti. A jak je neandrtálec s mohutným afrem a prázdnou kapsou v ajfru, ve stejném díle, ve snaze svému okolí předstírat, že umí malou násobilku, vyřkne největší píčovinu v dějinách sci-fi: „Kdyby už tehdy děda zavětřil stopu, pustil by se do pátrání se stejnou vervou jako ty teď,“ což by o mongoloidním Peškovi nenapsal ani Franz Kafka na silné dávce halucinogenů, neb starý Pešek krom řízku, gambrinusu desítky a smrti na jazyku necítí nic, neví, co je stopa, nepouští se do ničeho, co nekončí v hospodě nebo u televize, termín „verva“ nemá při své provozní rychlosti 3 km/měsíc vůbec ve slovníku a celkově vyznívá celé konstatování tak, že Eddie chce jen Adrianu jakoby chlácholit, a to i přes nelogičnost ve faktu, že přeci oba mladí lidé s Downovým syndromem od kolébky nepochybují o tom, že starý pan Pešek je člověk, kterého je třeba vzhledem k jeho postižení brát s obrovskou rezervou a připravenou svěrací kazajkou, který ale nechce obtěžovat, a posadíte-li ho s prutem a cisternou s pivem někde k vodě, je schopen tam přemýšlet o členitosti dna do soudného dne.

Adriana je vůbec agentka, jakmile někam vstoupí v přestrojení a předstírání falešného zájmu (zájemkyně o prodej reality, frekventantka tanečního kurzu pro lolitky se zájmem o sex s tanečním mistrem apod.), prozradí se už cestou na místo konspirace, kam dochází s hysterickým výrazem v očích a klepající se bradou, a protože do toho dvacátým šestým obrazem v řadě znavený režisér dá pokyn „tvař se nejistě, jsi nervní, hledáš svého tátu a nevíš, zda mu nestojíš tváří v tvář“, tak Šárka Vaculíková vyvalí oční bulvy za hranici akčního rádia paží a začne klepat bradou, jakože fakt nervy, no potkat náhodou náborového pracovníka vojenské špionáže, vezmou ji bez přijímacích zkoušek.

No nic, nejen tihle kreténi pátrají. Pátrá i Olda, jehož vztahová centrifuga se zběsilou zrzavou prvorodičkou je naprosto nereálná a slouží pouze k uspokojení divaček, které jsou všechny jako Jitka, akorát místo ní nejsou šestým rokem v přechodu, a až přijde na to, že je jen seriálovou postavou v rukou zlých a Novou naočkovaných scénáristů, tak se pokorně vrátí k Jitce a bude luštit křížovku, protože divačky prostě chtějí, aby se ponaučený vrátil k frigidní trpitelce a dožil s ní coby Pešek číslo 2, akorát s tím rozdílem, že Pešek chodí venčit psa a Olda bude venčit Hložánka, který jako jediný zná všechny diskrétní priváty v okolí.

Závěrem ještě dvě ukázky z pravidelně do seriálu vkládaného okénka pro pamětníky Národního obrození, kterým autoři až s nechutnou animálností díl co díl servírují scény trojice mimozemšťanů z planety Spisovná mluvnice česká ve složení Hejlová – Kalina – Puklická, kteří mě začínají tak srát, že začínám zvažovat, že budu při jejich obrazech vypínat zvuk a řvát něco strašně sprostého typu hovno, Sparta Praha nebo Opencard.

Podívejme se třeba do epizody 2758, která se vysílala ve středu:

(Kabinet, stará kráva ředitelka se procpe futrem do místnosti, kde už ji čeká, jak jinak než v saku, stará panna Hejlová, nadržená na to si pokecat, jak mi huba narostla.)

Ředitelka: Bude to jenom u nás doma takový domácí dvojsvátek. (Takže oslavička? Svíčky, jednohubky a nové vydání Pravidel českého pravopisu, no to bude jízda!)

Hejlová: Vy to máte vymyšlené skutečně prakticky. Společná práce, společný život, společný svátek. (Prožívat něco takového s kýmkoli z vašeho spisovného trojúhelníku, dám mu po dvou větách pneumatiku na hlavu a zapálím ji, ne proto, že mě sere, že mluvíte jazykem jiného kmene, ale protože vražda na učiteli není zločinem, dopustíme-li se jí na někom, kdo učí ve škole v seriálové Ulici.)

Ředitelka: Tak to pozor, Mojmír má dnes, já až zítra, jen je společně oslavíme. Bylo by to přeci nepraktické… (Bože, ty jsi kráva, my si samozřejmě mysleli, že v jeden den mají svátek Mojmír i Dylina!)

Hejlová: Přijdu ráda. (Aby ne, vyšel dodatek k Pravidlům s novými předpisy pro skloňování příslovečného určení místa, času a krevního tlaku.)

Ředitelka: S Peterem samozřejmě. (Ale ne, proč s Peterem? Vždyť ten člověk mluví maďarsky a má slovenský pas, opravdu si musíme kazit oslavu přítomností nemyté čeládky?)

Hejlová: Děkuji. (Kdyby ses nepoděkovala, radši přijdeš pozdě do hodiny, jen abys to úprkem zpátky do ředitelny napravila, bože, jak já tě nenávidím a musím to v sobě dusit jen proto, že tě všechny divačky milují, protože jsi dobře napsaná.)

Anebo o pár obrazů později… (Hejlová vejde do kabinetu pochlubit se plánovaným výletem s Maďarem, pardon majorem, do kina, kde už tisíc let sedí Kalina a hraje sám se sebou šachy.)

Hejlová: Jsme spolu rok, vždycky mě překvapí svým výběrem. (Ježíši, tak jednou zvířecí, jindy S/M, hlavně že to pornokino otec bratrů Hložánků ještě nezavřel!)

Kalina: A co je na něm překvapivého? Kino jako kino, film jako film. (V případě porna jistě, ale nebudeme snad toto aplikovat třeba na spojení Markéta Lazarová/Zdeněk Troška nebo Vyšší princip/Kameňák 4 apod.)

Hejlová: Nehrnete tu filmovou tvorbu buldozerem? (Tuto metaforu říct starému Peškovi, má o čem přemýšlet tři dny.)

Kalina: Obvykle se dá film shrnout do dvou vzorců: Nechci, ale musím, chci, ale nesmím. Načež následují duševní boje, to je vše na jedno brdo. (Mluvíš jako byste s paní ředitelkou i šukali, přičemž v reálu neděláte nic jiného, než že opravujete sešity a navzájem se zkoušíte se syntaxi a slovotvorby.)

Hejlová: Aaah, filmové žánry jsou pestřejší! (Á, paní vnímá rozdíl mezi 3+1 s Mirkem Donutilem a tvrdým pornem, to je dobře, my to štěstí nemáme a o tolik přicházíme. Kdybychom poslouchali, tak víme, že Franta Kocourek prožil velmi pestrý život a souložit se dá i ve třech, ale hele, že ty mrško, u toho máš vypnutý zvuk?)

Kalina: O tom pochybuji. (Líbí se mi, jak si během dialogu zahrál ten gambit s obětí střelce, nádherně získaný materiál a především pozice, třetím tahem šach a soupeř musí vzdát, hezky zahrané, ale to se to hraje, když černýma schválně hraješ jako Farská po přepadení.)

Závěrem dodávám, že Lumír je kretén větší, než se doposud zdálo, neboť zpochybňovat otcovství dítěte Světlany je chyba. Měl by se modlit, ať je to Milera, a tedy krásné, rtuťovité, inteligentní a má to perspektivu, a ne aby to bylo tlusté, ošklivé, babičku to mělo opilou krávu z rohlíkárny a tatínka prasopsa s pivem místo mozku.

Ať žije malý ruský okupant s bruselskou krví.

Ať žije TV Nova, která dala prostor v živém vysílání člověku s vadou řeči!

Ať žijí povinné kvóty EU pro zaměstnávání řečově postižených v živém vysílání!

Ať žije každý, kdo volil Okamuru a došlo mu, že ta plenta ve volební místnosti je tam pro jeho dobro.

Ať žije nemoc, která odpraví starou Nyklovou jednou provždy.

Ať žije Eliáš, který už se nevrátí, ale jistě někde někoho trápí.

Ať žije Ulice!!!!!