Ano, přátelé, byl jsem tam, v Ulici, procházel jsem se milovaným seriálem a opravdu málem podlehl bludu, že je to všecko jenom jako. Že opravdová Ulice neexistuje.

Naštěstí jsem si zavčas uvědomil, že se mi ten ateliér údajného seriálu musí zdát, protože bez Ulice by nebyl život a bez života by nebyla zeměkoule, a jen jsem si oddechl, že prsa Gábiny Pumrové nejsou jenom jako, ale opravdová Pumrová někde chodí a opravdový Eliáš někde někoho kuchá, tak jsem ve čtvrtek prozřel tak, že jsem po skončení dílu tři hodiny čuměl do zdi a úplně zapomněl odjet vysílat Prásk, což se ukázalo jako velmi šťastná náhoda.

Ano, přátelé, Ulice je jenom jako, protože TAKOVÁ KRÁVA JAKO RŮŽENA v reálném světě existovat nemůže.

Celá záležitost s jejím vyhazovem má akcentovat klasický problém práci špatně hledajících nebo ztrácejících se seniorů, kteří v podobné situaci ztrácejí smysl života a namlouvají si, že jsou k nepotřebě a neužiteční. Růža si toto namlouvat nemusí, ona totiž k nepotřebě je, ona má navíc štěstí, že žije v civilizované Evropě 21. století, neb jí podobní se v jiných společenstvích či epochách do podobné situace nemohli nikdy dostat, neb byli dvě dekády předtím v rámci zákona přežití kmene utraceni.

V antické Spartě házeli neužitečné a stárnoucí členy kmene a nemocné novorozence automaticky z útesu, už jsem, myslím, v této pravidelné oslavě Ulice věc zmiňoval, nevím ovšem, zda jsem dodal, že i pes byl ponechán naživu déle, neb i starý mohl lovit vydry. Růženu by nejen hodili z útesu přednostně a bez posledního cigára, Růženu by zřejmě ani neodvedli k rituálu, prostě by ji před barákem vzal někdo ze zálohy šutrem po hlavě a hodil ji vydrám.

Základním problémem je samozřejmě už chování staré Nyklové, což je personalistka asi stejná jako režisér Lumír Olšovský, který si do muzikálu obsadil Ivanu Gottovou. Nyklová, protože je kráva a místo mozku má vaječňák, udělá všechny chyby, které může nadřízený před výpovědí zaměstnance udělat: Není schopná na situaci dotyčnou citlivě připravit, svaluje vinu za své rozhodnutí na jiné, nerespektuje zdravotní stav vyhazovaného (mongoloidní stařena si prostě souvislosti nedovolí, pokud jí je dávkujete v jinotajích měsíc a ještě u toho lžete) a nakonec, když už to zkurví úplně, docílí přesně toho, co nechtěla, tedy Růženu málem klepne, rozesere celý kolektiv a sama je za krávu. Skutečně gratulační.

Ovšem abych se vrátil k nebohé „brigádnici“ se smrtí na jazyku a odhodláním jít šéfovat partě do kamenolomu. Rozumím problému se sdělením nepříjemné skutečnosti celoživotní kamarádce, ale je skutečně nutné, aby Nyklová nakonec během pěti minut 20× rezignovala větou typu: „Růženko, dala jsem jí ten tvůj úvazek prostě, vždyť se mi tu sedřeš, muselo to přijít,“ což je u ní po zapamatování si pionýrského slibu druhé největší intelektuální vzepětí v životě, a ta trubka Růža, které celý svět dva měsíce naznačuje, že má chcípnout a může to vzít přes Správu sociálního zabezpečení (dojde-li tam), popadesáté nahodí výraz naprostého údivu řkouc: „Ale to nás bude o jednoho víc, jak se tam vejdeme?“

Něco podobného jsem zažil, když jsem se pokoušel v oblasti ruské Karélie 400 kilometrů za polárním kruhem vysvětlit opilému finsky hovořícímu lesnímu dělníkovi, že ten hraniční přechod, ke kterému mi ukazuje směr, potřebuji obejít lesem – a ne jím projet, neb nemám ruské vízum. Ostatně připomeňme si celou situaci z epizody 2764 doslovně, stejně se to jednou budou učit děti na základce v rámci povinné četby coby ukázku toho, kam vedl překotný vědecký pokrok v medicíně a proč se zase začalo házet z útesu. Nádherná byla situace, kterou zapříčinila Nyklová neochotou prozradit Růženě, že je čas jít si vyklidit skříňku.

(Výrobna, Hrubá a Lišková vítají Růžu v práci netušíce, že se nepřišla rozloučit, ale strávit tam další pětiletku, Růža začne tančit, aby ukázala, jaká je mladice, dvě zbylé prostoduché bytosti tleskají do rytmu.)

Růžena: Lala la la lalá. (První smysluplné sdělení tvé postavy od listopadu 2011.)

Hrubá: Růženko, vy byste mohla být rovnou v Národním! (Zřejmě za postavu komediantky Esmeraldy v Prodané nevěstě.)

Růžena: To je zásluha Andulky, já bych pořád jen fňukala a litovala se a nakonec bych se vůbec nepohnula. Pohyb jsem potřebovala, pohyb! (Ty potřebuješ hlavně psychiatra a okno, ze kterého jde dobře čumět na pouliční ruch.)

Lišková: Pomohly ale taky ty bylinky, ne? (Bože, jak té krávě mohou pomoci bylinky tam, kde by selhala i svěcená voda a elixír mládí.)

Růža: Ale to jo, ono to, no, všecko jako dohromady. Doktor mě chválil, jak jsem se zlepšila. (Co ti má říct? Pravdu, že nechápe, že už nejsi od Nagana na pravdě boží?)

Hrubá: Hned jsem zpátky. (To říct Růžena, tak se hodinu přesouvá na kafíčko do krámu a hodinu a půl zpátky, nesveze-li ji Lumír.)

(Růža s Liškovou osiří.)

Růža: Andulko, fakt, já ti musím tak poděkovat! Já se cejtím o deset let mladší. (Což je ti ve sto třiceti dost na hovno.)

Lišková: To je tvoje zásluha. (Ježíši, to je fuk, čí je to zásluha, teď jde vo to, jak ji zaškrtit a kdo ji odnese na koleje.)

Růža: Ne, je to tvoje zásluha, tys mě vyburcovala, sehnala mi knížku o bylinkách, naučila mě to cvičení… (Taky za to na konci kvartálu poletí pro ztrátu důvěry.)

(Vrací se Hrubá v očích výraz: Posel nese na generální štáb naléhavou depeši z ponorky operující v týlu nepřítele.)

Hrubá: Holky, Nyklová potřebuje honem rychle meruňkový šátečky a dost se mračí. (Ty vole, tím bych si nechtěl projít a to jsem měl ve studiu živě Janu Kratochvílovou.)

Růža: No aby se nepotento, od rána vyšiluje, nejsme chobotnice. (Ne, to nejste, ony dvě jsou slepice a ty jsi kráva, co si na jatkách myslí, že je na atletickém mítinku.)

Hrubá: Nebojte se, od prvního bude líp. (Přestanou platit ty kvóty EU pro povinné zaměstnávání retardovaných seniorů s Alzheimerem v pekárenských provozech?)

Lišková: No, od prvního nastupuje Veronika na plnej úvazek. (Překlad, od prvního tu bude Maléřová dvě hodiny před začátkem ranní směny a pojedem nonstop až do Dušiček.)

Růža: No ale, aha, no… A jak se sem vejdeme? (No snadno, ty tři budou válet těsto a ty se budeš válet na eldéence.)

Hrubá: Eeeee. (To jsi odkoukala od Nyklové, že? Používá tento geniální obrat ve střetech s Růženkou posledních tři sta dílů.)

Růža: A Vilma jako zvládne další sílu finančně? (Určitě ano, ale co máš ty společného se „sílou“, běž se radši přebalit a nech rébusy lidským bytostem.)

Hrubá: No tak asi jo, když ji bere! (Hele, ty už budeš taky brzy na obtíž.)

Růža: No jo, no jo. (A zase víš hovno, co? Má cenu se takhle trápit, když za rohem je vzrostlá lípa a konopné lano stojí dvě stovky?)

Lišková: My to přeci řešit nemusíme. (Díkybohu! Stačí, že to řeší Nyklová, už to trvá tři měsíce a ještě se nedostala z „eeeeee“ k „Podívej, Růženko“.)

Růžena: Já si něco vyřídím… (A pak si vás za měsíc vyzvednu v té betonové čekárně a řeknu, jak jsem dopadla.)

(Odkráčí vstříc finskému lesníkovi v ruské Karélii, ale nikoli coby anglicky hovořící celebrita z Prahy, ale v roli hluchoněmé krůty uprostřed labyrintu, kde právě zhasli a do toho jí dal někdo pěstí.)

No nic, když jsme u toho „eeeeee“, dovolím si po týdnu další ostrou výtku směrem ke svému objektu tajných erotických snů, což je Šárka Vaculíková v roli Adriany. Prosil jsem ji minule na kolenou, ať neposlouchá režiséra, když jí řekne, ať zahraje napětí rovnající se konfrontaci s možným biologickým otcem s tím, že chaos a nejistotu může zahrát i civilněji, než že vykulí oči za hranice akčního rádia nohou a začne s frekvencí 200/min. klepat bradou k pupku a zpátky. Marně.

Ve scéně „Karel ukáže Adrianě fotku její matky, o které neví, že je to její matka“, čelí Adriana, toho času četnická genová pátrací stanice, šoku, který chápu. Protože je to větší než těch předchozích deset, kdy při natáčení jedné scény přišla o zuby a celý štáb hodinu hledal pod skříní zakutálenou oční bulvu, Šárka šok ještě umocní, aby jako Morava u televize viděla, že teď teda přišel šok jako stehno, a předvede názornou ukázku toho, jak má člověk předstírat, že s ním pohled na fotku ani nehnul.

Vaculíková je tak přesvědčivá, že bych na ní úlek a skrývanou tenzi nepoznal ani já, a to hraji profesionálně poker a pravidelně mi lže do očí Agáta Hanychová – podívá se na snímek, přestane dýchat a z huby jí na chvilku vykoukne aorta, následně polkne tak, že ohryzek bude ráno hledat, a vejrá nepřítomně na fotografii s takovým šílenstvím v očích, které má zcela mimo hlavu, že si jeden říká, že ten učitel tance buď nevidí, neslyší, stoupl si k tomu za paravan, nebo je to prostě takový kretén.

Ano, jistě, říkáte si, co ty, koktavý debile, co ho nahradila Partyšová, víš o herectví, ale to nevíte, vy neználkové, že aktuálně hraji bachaře v pátém Kameňáku? Pche. Až si půjdu pro Českého lva, tak vám sklapne, no tak dobře, dostane to Roden, ale rozhodne až los.

Závěrem malá rekapitulace top perel, které dal minulý týden v Ulici divákům Vsetín prostřednictvím Veroniky Maléřové se Spořínkova:

V pekárně chci zůstat a není to kvůli penězům! (Ty u tebe nehrají roli, víme… Že ty, potvůrko, si myslíš na strouhanku, co se večer po zametení vyhodí do kontejneru za barákem a přitom v ní jde krásně obalovat kůra, co děti nahryžou v lese na sobotní oběd.)

Martine, proč jsi mi neřekl o tom pingpongovém turnaji? (Protože bylo deset korun startovné, takže bych šel tak akorát do prdele.)

Vidíš, takových let po svatbě a pořád tě dokážu překvapit. (Kdo by nebyl v šoku z toho, že ten čajovej pytlík točíš po ránu v hrnku od Mikuláše.)

Ať žije útes, který čeká na Růženu!

Ať žije farář, co si bude chtít sáhnout!

Ať žije Prásk!, i kdyby ho moderoval Konrad Henlein!

Ať žije Praha nebo kterékoli město, které se nejmenuje Vsetín!

Ať žije Ulice!