Kousek od Prašné brány jsme potkali ženicha s nevěstou. Fotili se. Chyba první: neměl jsem se s čtyřletou dcerou zastavovat. Měl jsem ji táhnout dál, i kdyby patičkami vyorávala dlažební kostky. Chvíli jsme stáli, Viki zamyšleně pozorovala nevěstu, až povídá: „Tati, takový šaty v takovým holku, to se nemá nosit, že ne? Dyť se upeče.“ Nevěsta měla krásné šaty s obrovskou sukní. A bohužel to nebyli cizinci, takže nám rozuměli. Ženich se usmál, zamrkal na Viki, naklonil se k ní a zašeptal: „Neboj, hned jak to půjde, já ji z těch šatů dostanu.“ Viki se mi chytla nohy, protože ji na ulici oslovil neznámý muž, po chvíli sevření povolilo a opět měla svůj zamyšlený výraz. Až na ženicha zavolala: „Ale až ji slíknete, tak musíte zasypat, jinak se vám opludí.“ Promluvila stará zkušená matka malých panenek. Pokud ženich uposlechne moudré rady, doufám, že nepoužije moučkový cukr jako kdysi ona.

Tak. A bylo to jasné. Měli jsme jít kanálama jako obvykle. Příliš pozdě jsem Viki chytil tlamičku. Ženich se sice rozesmál, ale nevěsta byla červená už od chvíle, kdy její partner prozradil své plány. Mezi námi s tím mohla trochu počítat. Chyba druhá: měli jsme rychle vypadnout. Já místo toho se jak blbec snažil spravit atmosféru nejistým výrokem: „To je ale krásná nevěsta, viď, Viki, jako byla maminka.“ Měli jsme vypadnout rozhodně dřív, než jsme se dostali k další otázce: „A tati? Jak nevěsty cůlaj?“ Nevěsta zrudla ještě víc a zamumlala: „Nemluvte mi o tom!“ Skoro to vypadalo, že má pod sukní nohy křížem. Ženich už se začal smát nahlas. A Viki pokračovala: „S takovou sukní psece nemůže na záchod.“ Vrtěla hlavou, krčila rameny, dlaně měla vzhůru, jako by držela dva tácy, nad kterými se vznáší dva kvízové otazníky. Rozhlédl jsem se, jestli není poblíž nějaký záchranář, protože za chvíli bude třeba křísit. Mě. Myslel jsem, že jedeme do zábavního parku, kdybych tušil, že se jde zjišťovat, jak čůraj nevěsty, nikam bych nechodil.

„Já na svatbě byl s maminkou nevěstou na záchodě,“ vysvětloval jsem, „ta sukně se vyhrne a nevěsta tam zacouvá.“ Nevěsta při té představě trochu zbledla. „Tak to jsme ještě nedělali. Jak to vypadá?“ nadhodil řečnicky ženich. „Jako boeing, když couvá do hangáru,“ odtušil jsem suše, což ženicha hrozně rozesmálo a nevěsta měla výraz úpěnlivé modlitby. Viki se přitočila k nevěstě a trochu jí nadzvedla sukni. „Viki co to děláš?“ lekl jsem se. „Já se dívám, jestli tam není loužička.“ Už mi bylo jasné, že musíme rychle pryč. Než padne další otázka: „A jakpak vám kaká? Dobze? Dobze? A když ne, tak to chce típek, típek! Hezky do zadečku a pak to sčšíká do nočníčku, jéje!“ Pak se nevěsta s ženichem zeptali, jestli se s Viki mohou vyfotit. A Viki se fotila. „A tati?“ ozvalo se zase. Čapl jsem Viki a zamával novomanželům. Také nám mávali. Pak nás ještě vzali k limuzíně a Viki dostala výslužku. Nejspíš za rychlou introdukci péče o nevěsty a jiné domácí mazlíčky. V první lékárně jsem koupil náplast, přelepil jí pusu s tím, že má hrozný opar. Něco huhňala, ale nebylo jí rozumět. A tak to má být.