Většina z nás se buď osobně, či zprostředkovaně přes své příbuzné či známé setkala s problémy při rekonstrukcí, třeba bytového jádra. Když chceme za své peníze dobře odvedené dílo, zjišťujeme si o zhotovitelské firmě co nejvíce informací. Chceme vědět, zda už někdy něco takového dělala, v jaké kvalitě a termínech dílo odevzdala i spoustu dalších podrobností.

Z prostředků státního rozpočtu, tedy z našich peněz – daní, se má rekonstruovat památkově chráněná budova Státní opery v Praze. Ne za desítky tisíc, jako koupelna, ale za miliardu. Předpokládali bychom tedy, že zodpovědný zadavatel, v tomto případě Národní divadlo, výběr toho, kdo naše peníze převede do hodnotného díla, učiní odpovědně. A samozřejmě v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek.

Věřili jsme, že už skončilo období, kdy bez ohledu na cokoli, tedy i zdravý rozum, vybíral investor stavebního projektu nejlevnější nabídku. Avšak dění kolem rekonstrukce této významné kulturní scény a historicky cenného objektu nás utvrzuje o opaku a vrací o několik let zpátky.

O zakázku vypsanou Národním divadlem začátkem roku 2016 na modernizaci jedné z jeho scén se ucházelo sedm společností či sdružení. Závěry výběrové komise, která posuzovala ceny a jejich kvalifikaci k provádění takových prací, vzbudily značné pochybnosti.

Hodnotitelé např. pominuli skutečnost, že některé soutěžící firmy nebyly schopny prokázat, zda někdy historickou budovu opravovaly, tj. zda mají s takovýmto druhem staveb zkušenost, či zcela nebo částečně nesplnily požadovaná kritéria – neuvedly, zda mají potřebné technické vybavení či odborně fundované restaurátory apod.

Po oprávněných stížnostech několika účastníků soutěže zadavatel 26. září 2016 sám přiznal pochybení ve věci hodnocení odborných předpokladů pro získání zakázky. Uvedl, že hodnocení podcenil, a připustil, že nebyl schopen dostatečně ověřit kvalifikační předpoklady všech uchazečů. A proto první rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky zrušil.

Po všech těchto přehmatech zadavatele jmenovala vláda počátkem prosince (5. prosince 2016) novou hodnotitelskou komisi. Ta již 12. prosince, tj. pouze za 5 pracovních dnů, vyhotovila zprávu o posouzení a hodnocení nabídek. A to i přes to, že každá ze sedmi nabídek obsahuje obrovské množství dokladů, technických listů, smluv a smluvního rozpočtu v rozsahu přesahujícím 2000 stran. Rovněž tak nebylo v lidských silách v uvedené lhůtě zhruba 15 000 stránek přečíst, natož je zodpovědně odborně posoudit.

Jinými slovy – hodnotící komisi stačil pouhý týden na prostudování nabídek všech uchazečů skládajících se z obrovského množství textů i tabulek, vyplněných soupisů prací, dodávek a služeb s výkazem výměr a požadovaných technických listů z hlediska jejich souladu s požadavky stanovenými v zadávací dokumentaci. A hlavně na zhodnocení, zda všichni uchazeči veškeré zadávací podmínky splnili, že žádný z nich nepodal nepřijatelnou nabídku a že žádná nabídka neobsahuje mimořádně nízkou nabídkovou cenu u žádné z položek.

Rychlost, s jakou nová hodnotící komise došla k závěrům, vede k jednoznačnému závěru, že se posouzením a hodnocením nabídek podrobně nezabývala a zakázku chce přidělit nejlevnějšímu zhotoviteli. Bez ohledu na to, zda je vůbec možné za nabídnutou finanční částku rekonstrukci Státní opery provést, a pokud ano, v jaké kvalitě bude dílo odevzdáno.

Abychom nedopadli jako v Hamburku, kde stavba Labské filharmonie začala s rozpočtem 77 miliónů eur a po deseti letech byla dokončena za 789 miliónů eur. Anebo v Třinci, kde na zakázce na vybudování obchvatu města po krachu jednoho člena zhotovitelského sdružení vyhrožovali odchodem ze stavby ostatní účastníci výstavby, mezi nimiž byly i renomované zahraniční firmy. Teprve po zásahu ministra se k dokončení rozdělané silniční stavby vrátili, což však přineslo mnohaměsíční zdržení projektu.

Závěrem se nabízí otázka – budou naše peníze, které jsme odevzdali státu na daních, využity opravdu účelně? Vždyť stále platí, že nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit levné věci.