Hned na úvod závěrečného ceremoniálu se povedlo vystřílet všechen arzenál vtipů. Vlastně jeden. Tak, jak se během úvodního ceremoniálu neotevřela do pátého amerického kruhu olympijská vločka, tak i nyní sbor tanečníků během prvních minut úvodu přešlapoval na místě a nerozbíhal se na povinné značky. Publikum kvitovalo vtípek s velkým aplausem, bohužel to byl taky ten poslední, který se odehrál.

Zahajovací ceremoniál byla velkolepá sterilní podívaná, krásně nablýskaná, ale nudila. Na tom rozlučkovém měli ještě Rusové poslední šanci trochu pobavit ty tři miliardy lidí u televize, ale matička Rus se nedává lacino, je to vážná starobylá země s vážnými dějinami, vážnou hudbou, vážným baletem a vážnou prózou.

Tady se z toho sranda dělat nebude. A tak jsme zase skládali maturitu, tentokráte ale z dějin umění. V Soči se opět odehrávalo naleštěné divadlo bez duše, snad jen důstojníci armády, kteří nám přišli v úvodu zabubnovat, trochu rozbili svým uměním tuhle dramatickou kulturní vložku. Kdo by čekal, že se na konec olympiády potěší moderním Ruskem, zase byl zklamán, Rusko totiž žije ze svého odkazu. Je pravdou, že má proč. Dalo světu hodně, a tak jsme si prohlédli velké ruské spisovatele, poslouchali velké ruské hudebníky a sledovali hemžení velkého ruského baletu v podání tanečníků z Bolšoj těatru. Ne náhodou se jmenuje Velké divadlo. V Rusku je totiž všechno velké. Svou velikostí dokonce děsí i maskoti Soči, kteří na ledové ploše na konci chybět nesměli.

Zimní štafetu převzal jihokorejský Pchjongčchang a za čtyři roky uvidíme, zda ekonomicky silná a bohatá země překoná letošní olympiádu v počtu utracených peněz, s větším ohněm a větším počtem figurek hemžících se na ploše stadionu. Ve velkoleposti určitě ne.