První týdny jsem potkával Čechy, kteří měli tu možnost se sem přestěhovat, ať už za studiem dočasně, či dlouhodobě kvůli lásce nebo pracovním kontraktům, a byl jsem hodně překvapený, jak mluvili o Americe.

Malinko jsem byl zklamaný. Místo splněných snů jsem ze všech stran slyšel, jak těžké je najít si tu normální práci, být šťastný a přizpůsobit se americkému systému. Každý Američan tady má tzv. kredit history, což je pravý opak České republiky. Čím více kreditek a splacených „blbostí“, tím větší pravděpodobnost, že vám někdo pronajme apartmán nebo prodá auto. Bez kredit history nejste v Americe nic. A to pro mě bylo velké překvapení.

Víte sami, jak to je. U nás platí, že čím víc se člověk zadluží, tím hůř pro něj. Tady je to vyloženě potřeba, až na jeden drobný detail – musíte to vše řádně splácet. Takže jsem si říkal, pane jo, Češi to tu nemají vůbec jednoduché. Pak jsem poznal vyšší vrstvu Čechů, kteří jsou majitelé autosalonu či plastičtí chirurgové atd., a tito lidé měli nejen štěstí, ale především velké vytrvání a silnou vůli se posunout a své sny si prostě splnit.

Byl jsem dokonce pozván na pár akcí k Čechům do jejich luxusních rezidencí a světe div se, ale mají se tu královsky. Nádherné domy s výhledem na moře, překrásný interiér a nádherné rodiny. Většinou to byly české páry, nikoliv Amík a Češka, což mě mile překvapilo a dalo naději, že i zde se Čechům může dařit dobře.

Český národ se tu neztratí a i Američané dokonce věděli, kde Česká republika je a jak se u nás zdraví. Většinou znají slovíčka ahoj, úžasný hokej a krásné slečny.